Podolská padesátka

Tady je mapka: https://mapy.cz/s/hubeserako

Padesátku jsem si vytyčil jako přípravu na stovku. Říkal jsem si, že si jí projdu jako takový jednodenní výlet nějakým svižným tempem, abych si vyzkoušel, jak rychle to půjde a jak moc budu unavený a tak.

Pak jsem taky uvažoval, že bych na tu trasu někoho přibral, ale nakonec jsem se ovládl a "akci" jsem nezveřejnil. Já vlastně nejraději chodím sám. Je to tak.

No a nakonec jsem uvažoval, co kdybych trochu popoběhnul? Jen tak trošku, když budu mít náladu. Vezmu si sebou jen nejnutnější věci, trochu pítí a jídla, začnu trošku jako během a až mě to přestane bavit tak přejdu do chůze a bude to pohodička. Den předem jsem doma řek že přijdu okolo třetí odpoledne, počítal jsem s časem kolem sedmi hodin. Sedm hodin na padesát kolimetrů, je rychlost sedm kilimetrů za hodinu, což znamená zhruba polovinu běhu a polovinu svižné chůze.

A teď jak to dopadlo.

Z domu jsem odcházel v sobotu 12.2.2022 v 6:30. Měl jsem na sobě běžecké legíny, přes ně trenky, triko krátké, triko dlouhé a moji novou skvělou bundu do deště Etalon. V baťůžku jsem měl 300 g masa, asi půl litru kafe, půl litru vody, peněženku, mobil, náhradní ponožky, kapesníky a nějaké náplasti. Boty jsem zvolil běžecké terénní Reeboky - tekové skoro netlumené levné boty, podobné těm na Spartan.

Hned za domem jsem zjistil, že můj běžecký batoh má vlastně rozbitý bederní popruh. No co už, hrudní popruh byl funkční a na ten malý batůžek to stačilo, takže ok.

Vyběhnul jsem hned od domu, pomalinku svítalo, bylo kolem nuly, běželo se moc hezky. Poprvé jsem přešel do chůze, když jsem v Hostěnicích vybíhal takovou stráň mezi hřištěm a výpadovkou. Je to opravdu příkrá zarostlá stráň dlouhá méně než 100 metrů a běhám ji jen pokud opravdu honím čas, což teď nebylo. Pak jsem pokračoval na Kalečník a pochvaloval jsem si, jak stále nejsem absolutně vůbec unavený. Běžel jsem takovým pomalým nenáročným tempem, bláto bylo zamrzlé, ale ne na kámen, tak akorát - prostě nádherný terén. Na Kalečníku velká potřeba :-) Zároveň jsem sundal bundu. Byla zevnitř trochu vlhká, ale do té doby krásně hřála, takže to nevnímám nějak špatně. Bunda je fajn. Pak mi byla trochu zima, ale říkal jsem si, že je to stimulující k většímu výkonu. Ha! První úvaha o nějakém výkonu.

Chvilku mě pobolívalo pravé koleno. Dost mě to děsí, protože jsem zažil, že mě bolest kolena v podstatě úplně zastavila. Pořád všem říkám že na bolest kloubů je nejlepší trvalá mírná zátěž, tedy chůze, běh, a teď bych sám musel přiznat, že to prostě neopomáhá a navíc bych měl zkažený výlet. Naštěstí to trvalo jen celkem krátce a pak to úplně odešlo. Mírná zátěž funguje. Moje klouby fungují jak mají.

Pořád běžím. Když jsem probíhal žlutou značku (na začátku asi 30 metrů krpál - takže chůze) tak jsem už začínal pociťovat jakousi únavu. Takže po seběhnutí do Rakoveckého údolí jsem si dal pauzičku s kafem. Bylo hnusný. Doma jsem do něj přidal med a zázvorový likér, ale nějak se to nevyvedlo. No nic. Mrknul jsem na hodiny. Uf, jsem o dost rychlejší než jsem myslel, asi 20 km za cca 2:15. Nicméně i tak začínám tušit, že možná celou cestu poběžím. 

Rakovecké údolí to byla místy docela divočina. Nejdřív absence mostu přes Rakovecký potok, pak dost blátivá cesta, polom přes křižovatku, takže kromě toho, že se to muselo obcházet, ještě bylo potřeba se navigovat mobilem. Už jsem měl docela dost, blížil se bod obratu, který jsem si umístil do Jedovnic. Tam jsem si chtěl dát větší pauzu a trochu se najíst. Zpětně když o tom přemýšlím, zaujalo mne jak často si kladu tyhle cíle - až dojdu tam a tam tak si dám pauzu. Proč si nedám pauzu hned, když jsem unavený? Jaký to má smysl trápit se dosažením nějakého pseudocíle, když by se po pauzičce ten cíl vlastně dosáhl možná snáze. No a tahle úvaha mi zřejmě v tu chvíli asi proběhla v hlavě. Míjel jsem turistický přístřešek, takové ty dvě lavičky se stolem a stříškou, ještě asi dva kilometry před Jedovnickým obratem a prostě jsem se zastavil a sednul si. Sluníčko svítilo, otevřel jsem pixlu s masem a ... fajn, bylo dobře. Posilněn, uspokojen jsem zase vyběhnul. Terén byl pak obzvláš těžký. Budoval se tam nějaký vodovod, a ačkoli byla stavba již hotová a staveniště hezky uklizené a čisté, zřejmě to provedli tak, že celou tu původně rezježděnou cestu zorali a srovnali bránou takže vytvořili kontinuální, hezké, rovné, měkké bláto, které tady bohužel nebylo tolik zmrzlé. Docela blbá cesta.

Byl jsem rád, když se pak objevilo Jedovnické rozcestí a já odbočil na fakt pěknou mírně stoupavou lesní cestu. To už jsem přemýšlel jak to bude. Poběžím celou cestu? V kolik asi doběhnu? Hodiny jsem moc nesledoval. Ale už jsem měl jakési ambice doběhnout před druhou hodinou. V docela dobrém rozpoložení jsme doběhl do Křtin, zvon na kostele zrovna jednou ťuknul a ciferník ukazoval čtvrt na jedenáct, za sebou jsem měl více než 30 km. A přišla krize.

Silnice, byť z kopce, mě prostě vždycky sežere. Mám k ní takový odpor, že mi vezme všechnu energii. Musím s tím něco dělat. Každopádně jsem si naplánoval, že za Křtinami v kopci směrem na Ochoz přejdu do chůze a trochu si odpočinu. Cesta chůzí do kopce je paradoxně odpočinkem. Nakonec ten kopec byl daleko mírnější než jsem myslel, že bude, ale i tak jsem jej vyšel a opravdu jsem si odpočal. Měkká lesní cesta - nádhera. Takže jsem šel asi 1,2 km (teď koukám do mapy). Pak jsem se zase rozběhnul a už jsem začal potkával vycházkáře. Cestou dolů jsem myslel na to jak jsou některé cesty v Moravskem krasu občas zrádné. Kamenitá koryta plná pevných i volných kamenů celá zasypaná listím. Ale nic se nestalo a už se blíží Ochoz.

V Ochozi jsem po zkušenosti ze Křtin očekával krizi, ale nepřišla. Fajn. Pokračoval jsem dál směrem do údolí Říčky, výletníků dost přibylo. A teď z nějakého důvodu přišla krize. Cesta z kopce, mělo by se běžet krásně, ale nějak to nebylo ono. OK, pod Pekárnou se zastavím, dám si kafe a uvidíme. Tak se taky stalo. Bylo krátce po jedenácté, do cíle mi zbývá asi 10 km. Bylo mi docela dobře, ale zároveň jsem věděl, že to nejhorší mě čeká právě teď. Člověk si může cestou říkat - jó až budu u Pekárny to bude pohoda, to už bude kousek, potom Jó až budu u Mušky to už budu skoro doma. Jenže to "skoro" je hodně zásadní. Člověk má v nohách přes čtyřicet kilometrů a i když už mu zbývá jen "pár kiláčků" tak právě tyto kiláčky jsou ten nejhorší masakr. Nicméně k té Mušce to bylo ještě jakž takž, od Mušky už to bylo peklo. 

Upínal jsem se ke stále bližším cílům - teď je konec Trojky, fajn, už vidím hráz, OK, začátek Dvojky, trochu stoupání - tady to je zajímavé, v téhle fázi po 45 km běhu je tělu úplně fuk jestli běží po rovině, nohoru nebo dolu, všechno bolí stejně, dokonce dolů snad i trochu víc - pak rovinka k Rakovi. Hospoda u Raka, to byl bod, k němuž jsem se upínal delší dobu. Říkal jsem si, že pokud tam doběhnu, tak už prostě doběhnu až domů. Ale dosažení hospody u Raka únavu nijak nezmenší, takže jedu dál, tuším, že se tvářím jak úplně zdrchanej člověk, hlavu mírně na stranu, ve tváří ztrápený výraz, ale nikdo se nepozastavuje. Občas proti mne beží bežci co si obíhají Mariánské - svině, jsou tak v pohodě - kopeček nad konečnou autobusu - přecházím do chůze a zjišťuji, že je to mnohem horší, nohy jsou už tak zvyklé na běh, že chůzi nedávají, objevuje se nečekaně velká bolest, tak zase běžím - Truksův mlýn, klesání, stoupání, plot u Zukaláku, Zukalák, parkoviště, stoupání do Podolí, už se cítím dobře, teď už to dám, únava je obrovská, ale běžím, překonávám vrcholek, sbíhám, studna, křižovatka, rozhlížím se - teď jsem tak unavený, že bych snad autu ani neuhnul, uvědomuji si, že to je reálné nebezpečí - Uličky, zastavuji, mrknu na mobil, 12:11. Uf. Nohy teď bolí úplně hrozně. Doma se svalím na gauč, nejsem schopen cokoli udělat, nohy bolí i v leže, hledám polohu, piju. 

Asi za půl hodiny už můžu jakž takž fungovat, za dvě hodiny jsem už v pohodě. :-)

Cesta přesně 50 km (+- asi 100 metrů), převýšení 670 metrů, čas 5 hodin a 40 minut, rychlost 8,8 km/h. Jsem spokojen.

Kromě belesti kolena, která trvala někde mezi 10. a 20. kilometrem a byla opravdu jen velmi mírná, jsem neměl žádný kloubní svalový či šlachový problém. Ale nebylo mi moc dobře od žaludku. V poslední fázi běhu, posledních 10 km, jsem měl problémy s dýcháním, měl jsem pocit, že se nemám kam nadechnout, břicho i hrudník jakoby stažené, na plicích mě trochu bolelo, břicho mě bolelo. Nedokázal jsem se "nafouknout". Byl jsem jak vypuštěný balónek v nějakém tuhém pouzdře. To byl ale kromě celkové únavy jediný tělesný problém. Suma sumárum to tedy hodnotím tak, že tělo fungovalo dobře, žádný lokální problém, pouze celková únava. To vnímám pozitivně.