Poem 1

Veršovat každý den
čtyři řádky
vynést trable ven
zamést odpadky

Jeden měsíc
Sic!

Mlýnek no. 2

Revitalizace mlýnku na kafe je sice už druhá v pořádí, ale publikuji až tuto druhou neboť rozdíl mezi před a po je mnohem markantněnjší než u první a taky jsem si tu proměnu patřičně užil. Na začátku byl mlýnek ve vizuálně špatným stavu, ale v zásadě funkční a celkem stabilní, takže šlo o to hlavně pořádně očistit každou jednotlivou část a pak jemně voskovat, a leštit.

Před:

Po:

Výrobce pravděbodobně Zassenhuas, někde mezi 1900 a 1930.

Rumunsko 2024 - postřehy k výbavě

Budu se snažit moc nekomentovat bráchovu výbavu, protože máme s bráchou trochu rozdílné pohledy. Ne že bychom se hádali, vlastně se na ledasčem shodnem, hlavní rozdíl je jen v tom, že já hledám předem z velké nabídky na internetu, porovnávám, čtu recenze, vybírám v poměru hmotnost, kvalita, cena, kdežto brácha vezme peníze a jde nakoupit do Sportisima, kde si nechá poradit od jakési holčiny. V tom je prostě jistý rozdíl. Myslim že brácha měl na zádech minimálně o 2 kg více. Ale při těch pochodech okolo 20 km na tom tolik nesejde.

Jdu už se stejnou výbavou jak v posledních dvou letech celkem pořád. Takže zmínim jen pár novinek:

- karimatka Klymit V2: nafukovačka trochu větší a těžší, snad odolnější. Ty lehoučké karimatky okolo 400 g mě podvakráte zklamaly, začaly unikat plošně v mnoha dírkách ve spojích, tzn. nelze je opravit. Tahle je trochu těžší, ale zatím snad vypadá dobře, uvidíme. Trochu hůře se balí, ale není to nic zásadního. Je pohodlná, je fajn.

- kroksy: super volba místo sandálů. Sandály stejně na chození nevyužívám, takže kroksy jsou fakt skvělá lehká věc na koupání a na posezení a popocházení na spacích místech a jsou fajn i do autobusu. (brácha měl celoplastové papuče, takže něco podobného)

- k vaření přibyl stojánek na kartuši: lehká plastová věc, výrazně pomůže zejména v měkkém terénu - na louce nebo na nějakém mechu. Sice ta velká kartuše, kterou jsme měli s bráchou dohromady je docela stabilní, ale i tak ten stojánek občas pomohl.

- na kafe jsem si pořídil lahev s velkým hrdlem z plastu s odolností 90°C. Docela fajn. 

- trochu jsem změnil technologii vaření ovesné kaše, vařím ji už večer, přendám do plastové jídelní lahvičky se šroubovacím víčkem a uložím na druhý den. Přes noc se krásně namočí, takže druhý den je mnohem lepší a stravitelnější. Nicméně přibyla tedy ta plastová lahvička (krabička). 

- prasknula mi silikonová gumička na mém skvělém hliníkovém závětří (při posledním vaření). Gumička byla ze starého okeního těsnění, žádná škoda, ale bohužel v terénu ji ničím nenahradím. Přemýšlím nad nějakým apgrejdem.

- powerbanka Nitecore 20 000 mAh: super věc. Nabíjení ze sítě jsem celou cestu vůbec neřešil. Prostě v pátek jsme vystoupili v Devě s nabitým mobilem a powerbankou a další týden v sobotu večer jsem píchnul banku na hotelu do sítě (ale ještě tam rezerva byla, vlastně to ještě ukazovalo 50%). Mobil jel většinou v režimu letadlo, stejně nikde nebyl signál, nicméně furt jsem jej využíval k navigaci, takže používaný rozhodně byl, večer jsem měl většinou okolo 60%. Takže hodnocení powerbanky - rozhodně super :-)

- papírové mapy - opět celkem zbytečné. člověk má furt strach že ta technika selže, ale pokud neselže, tak jsou holt ty papíry zbytečný 

- drysack na jídlo - používám jej už nějakou dobu a je to fakt super. Je mnohem odolnější než nějaké igelitové tašky, lze jej vzduchotěsně uzavřít, snadno pověsit zavřený na strom (to jsme fakt dělali). Jedinou nevýhodou je obsence nějakého ventilu, takže je trochu těžší jej uzavřít aniž by vzniknul balón, ale s trochou tréninku to jakž takž jde.

- filtrace na vodu - párkrát jsme využili. Voda v potocích vypadala většinou docela dobře, ale někdy si přeci jen člověk nebyl úplně jist.

- konopná mast - brácha si ji nesmírně pochvaloval, že na chodidla je super. Já už jsem se svýma botama tak srovnaný, že s chodidly nemám žádný problém a při této malé kilometráži jsem ji až tak nepotřeboval, ale brácha si léčil nějaké menší puchýře a že prý hodně dobrý. Obal na mastičku jsem tontokrát zvolil skleněnou lahvičku. Je sice těžší, ale opravdu spolehlivější na tuhý i tekutý stav masti.

- hole jsem neměl - ale příště bych si jednu vzal, přeci jen při kontaktu se psi se s holí cítím líp.

Jídlo:

 Z uvedeného jídla jsem přivezl domů trochu kaše a trochu bulguru a jednu čokoládu. Salám jsem měl vzít trvanlivější do toho vedra, ale dobrý. Chtěl jsem si vzít jídlo na minimálně pět dní, ale myslim že to bylo tak na sedm. Důvodem nákupu jídla po cestě byla spíše touha po změně a po nějakém vyrušení ze stereotypu než hlad. Na celé cestě (nepočítaje Šunkuius a Oradeu) jsme měli jen jeden nákup a jedno jídlo v bufetu, jinak vše vlastní zásoby.

Rumunsko, září 2024

Rumunsko 2024

S bráchou jsem se setkal ve Vídni ve čtvrtek 29. 8. 2024 večer. Nasedli jsme do autobusu směr Deva. Tam jsme byli okolo čtvrté ráno a počkali na autobus v 6:30 do Bradu. Čekání na autobus, kdy člověk fakt do poslední chvíle neví odkud, kdy a zda vůbec co pojede je docela vyčerpávající. Oba jsme furt obíhali všechny části autobusáku ve snaze zjistit co by tak mohlo tím směrem jet. Ale dopadlo to dobře okolo 6:30 jsme skutečně vyjeli minibusem a okolo 7:15 už jsme vystupovali v Bradu a nastoupili na náš vandr po západních Karpatech s cílem ve Vadu Crişului

Trasa byla navržena zcela náhodně na podkladě mapy.cz v délce cca 150 km. Prostě koukal jsem odkud kam by se tak dalo jít aby tam byl les, údolí, potoky a horské hřebeny. Jako bonus pak přibyly jeskyně a krasové útvary. Jinými slovy - trasa nebyla nijak pojištěna z hlediska průchodnosti terénu, což jsme ale při nástupu ještě vlastni ani nevěděli, že by něco takového vlastně mohl být problém.

Jako správní čeští turisté prostě předpokládáme, že jakmile je někde turistická značka, tak je to prostě turistická cesa a po ní se chodí, byť někdy i tam mohou být lokální problémy typu polomů či sesuvů, ale není to pravidlem. V Rumunsku je to ovšem trošku jinak.

Pro mne to byla první zkušenost s Rumunskem, brácha měl za sebou Banát. Bohužel Banát ve spojení s českou turistikou není asi dostatečná příprava na Rumunsko obecně.

Mapa 1: https://mapy.cz/s/cahefenujo

Každopádně nyní jdeme z Bradu po cestách a silnicích, vesnicemi, údolím podél potoka, lehounce vzhůru (Brad - Rabita - Ubaresti) (asi 13 km). Koukáme, že je různě dostupné zralé ovoce, zejména švestky, to je fajn. Nakonec přijdme k nějakému zvláštnímu hipies kempu, kde cesta zdánlivě končí v bráně do dvora. Vyběhne na nás pes, zkoušíme to obejít, bloudíme, vracíme se, je tam nějaký borec. Anglicky nám povídá, že tady můžme normálně jít dál, ostatně pes už je někde mimo, neštěká. Skutečně cesta se na dosud neviditelném místě stáčí k potoku a hospodářství normálně obchází - stačilo nakouknout pár metrů dál. Nu což, přiznáváme, toho psa jsme se lekli a tak jsme zmatkovali. Nicméně borec ještě dodává, že tam je fakt divoká příroda. No tomu se jen zasmějem - čeští vandráci, divočina, cha chá.

Po pár stech metrech cesta končí, úplně se ztrácí, jdeme po "trase v mobilu", cesta již není žádná. Bolí mě hlava, nacházíme místo u potoka, objevuje se turistická značka - nikoli však cesta. Prosazuji přestávku. Brácha se okamžitě koupe v potoce, já okamžitě vařím kávu - každý máme to své. Zjišťuji, že můj dnešní snídaně, oběd, večeře v podobě chlebů s karbanátky je totálně promravencovaný. Mravence oklepávám a za trest všechny čtyři chleby sním hned tady na místě. S kávou. Pak se ještě pěkně vyprázdním (spodem) a hlava přestává bolet a je fajn, je hezky, sluníčko svítí, ale my jsme ve stínu v příjemném chládku údolí, brácha je vykoupaný, já zase najedený, oba jsme spokojení. Myslím, že tady fakticky začal náš vandr.

Zjišťujeme, že cestou je vlastně potok. Není to úplnej prcek, možná malá říčka. Jdeme střídavě po levém či pravém břehu, každej z nás tam aspoň jednou žuchnul, ale na náladě nám to neubírá. Naopak, oba jsme nadšení divokou přírodou. Až později si uvědomujeme, že být o pár centimetrů více vody, tak by průchod byl ještě o dost těžší, máme asi docela štěstí.

Potokem docházíme až jakémusi skalnímu útvaru - tunelu jímž prochází potok. Bohužel tím jménem si nejsem jist - na cedulích to bylo, ale nemohu to dohledat. Ještě předtím nacházíme skalní úkryt a v něm několik plechovek piva - neotevřených ale rok prošlých. No nic, každý otevřem jednu, po půlce vypitého piva zjišťujem, že tohle nemáme úplně zapotřebí a zbytek vylíváme.

Po výstupu na silnici nacházíme přístřešek. Odpočinek, posezení, pak sestoupíme zase zpět do údolí, kde je malá dědinka Bulzestii do Jos. Nastupujeme na trasu, kterou mám v mobilu (a je i na papírové mapě), v térénu je však od samého začátku velmi málo nebo vůbec prošlapaná opravdu hodně stará a zarostlá cesta. Stále doufáme, že se cesta zlepší, že se naše trasa spojí s nějakou jinou, která je více prošlapaná, ale bohužel tak tomu není. Pokračujeme do stále zarostlejších částí. Ostružiní nám drápe nohy. Jehličky jalovců nám zůstávají na zádech pod batohem. Cesta nebo spíše pěšinečka se hned objevuje, hned ztrácí, ale je to spíše zdání, než cesta. Nohy máme dodrápané, hlavně já - jdu první, naviguji dle mobilu skoro nonstop, brácha má navíc hůlky, kterými rostlinstvo masakruje. V momentě, kdy jsme fakt už hodně nešťastní a rozhodnutí jít po jakékoli cestě kamkoli, jen když tam nebude trní se náhle z trní vynořujeme a cesta je krásná, travnatá a všechno je skvělý. Vzrušení pak trochu vzrůstá, když nacházíme poměrně dost medvědích výkalů. Mluvíme nahlas, zpíváme - plašíme medvědy.

(vsuvka: bylo tam hodně ostružin a teď jsem se dočetl že ostružiny se dříve nazývali jahódky medvědí. To potvrzuji, některá medvědí hovna byla plná ostružinových semínek a celá černá)

Pak už scházíme do dědinky Bulzestii de Sus, nacházíme otevřený obchod - potraviny + bar. Po krátkém nedorozumnění s příjemnou obsluhou baru (myslela, že si jdem koupit potraviny) sedáme v baru na pivo a limonádu :-) 

Už je dost hodin, možná po šesté, zvedáme se, vytipovali jsme si nějaké místo na spaní tak jdem. Na křižovatce zjišťujeme změnu trasování na vrchol Muntele Gaina Cruce a tak jdeme jinudy - snad k přístřešku co je v mapě. Jenže na místě se ukáže, že je to jen taková ohrádka pro dobytek. Já si stavím stan a brácha hlídá celou noc před medvědy. V noci přijdou nějaký lidi s baterkami, je to divné, ale já jsem to prospal a brácha neví co to bylo. Nu což. U neexistujícího přístřešku je ale existující potok, tekže brácha před spaním ukájí svou touhu po koupeli, já se aspoň opláchnu. První den jsme ušli 28 km.

Mapa 2: https://mapy.cz/s/cejemekaha

Ráno mi začíná asi okolo 7.00. Brácha už tam proběhnul okolí když já vstávám. Balíme, vyrážíme asi okolo 7.30. Čeká nás nejdřív mírnější výstup po široké cestě údolím a pak prudká (ale krásná) pěšinka na vrchol. Celkově to ráno vystoupáváme 780 metrů - docela slušný. Jde se hezky, slunce ještě nepálí, vše je nové, pěkné. Na vrcholu Muntele Gaina Cruce chvíli zastavujem.

Pak jdeme takovou typickou hřebenovku. Holé travnaté vrcholy, cesta je jen lehce zvlněná, vrcholy spíše obchází, procházka. Dokonce ja na cestě i funkční studánka. To nám vlastně zabírá celý den, celá hřebenovka včetně nástupu a výstupu je dlouhá 31 km a my ji nakonec za den ujdem. Důvodem je zejména absence vody. Oba chceme spát v blízkosti vody - hřebenovka je na vodu chudá. Den byl krásný, ale ke konci to bylo už trochu dlouhý a svým způsobem nudný. Přeci jen 31 km, 1790 m nahoru a 1060 m dolů, cesta pěkná, ale možná až moc. Asi v poslední čtvrtině hřebenovky byl nejvyšší bod naší cesty vrchol Cucurbata Mare (1849 mnm) s fakt brutálním výstupem po příkré suťovité cestě . Potkali jsme tam skupinu asi 5 nebo 6 maďarských motorkářů, kteří se pokušeli vyjet - nepodařilo se - naložené enduro tu cestu prostě nezvládlo - my jo. (emotikon: zlomyslný úšklebek)

Spíme už zase dole u malé studánečky, takový čůrek že člověk musí na litr čekat několik minut, ale místo je docela pěkné. Ovšem je to už blízko střediska Vârtop takže samozřejmě tam zase přijede auto (už si zvykáme), vystupují, pak otáčí a odjíždějí. Muž a žena. Kdo ví co tam chtěli. (emotikon: kazimrd)

Mapa 3: https://mapy.cz/s/kufedohuhe

Další den vstáváme dříve. Balíme a scházíme po štěrkové silnici do Vârtopu. Tam nás provází smečka psů, ale jsou celkem v pohodě, přesto jsem trochu nervózní. V obci je ještě vše zavřené, nikde nikdo. Za vesnicí opět trochu bloudíme, ale brzy pokračujeme na hřeben a zase dolů do krasového údolí s potokem. Cestou žerem ostružiny a nacházíme velká ostružinová hovna. Jo, medvědům ostružiny jedou. Před vstupem do údolí si vařim kafe a jim snídani. Údolí je krásné, potok, štěrková silnice, ale přeci jen, rumusnká těžební technika bohužel zanechává v krajině hluboké stopy, trochu to kazí dojem. Pak nastupujem do dalšího údolí nebo spíše soutěsky na takovou lehčí feratu (A). Oba jsme nadšení je to skvělá cesta.

 

Na konci nás čekalo koupací jezírko s vodopádem. Brácha se sice v tom potoce vykoupal hned jak jsme k němu přišli, ale tady opět neodolal. Taky jsem tam vlez. Bylo to fakt super, parádní úsek cesty.

Později po trochu nečekaně dlouhém výstupu sházíme ještě do jedné soutěsky, ale to už je jen odvárek. Je tam sucho, jen skály. Pak konečně přicházíme do kempu Glăvoi, kde nám docela milá paní ze stánku prodává dva flajše, jeden vepřový druhý drůbeží, myslím, že s bramborem a pivo. Jídlo nebylo nic extra a cena byla docela vysoká (asi 40 lei za jídlo a 8 za pivo), ale co už.

Kemp je docela hezký, ale potok protékající celým kempem je bohužel vyschlý, takže je to takové smutnější a my se rozhodujem zkusit štěstí jinde. Odcházíme k malému jezírku (název jsem zapomněl - v překladu nějak černé jezírko). Skutečně jej nacházíme a rozděláváme první malinký tábornický oheň, neboť poprvé máme pocit že jsme daleko od lidí. Jezírko nevypadá moc lákavě, brácha se i přesto koupe. Ušli jsme 19 km.

Večer už definitivně zjišťuji, že máme hrozný náskok a snažím se nějak brzdit. Je to trochu komplikované, jsme rozjetí, ale shodli jsme se že zítra dáme takový lehčí den, najdem si fakt pěkný místo a pěkně si odpočinem. Místo jsme i vytipovali na mapě, dopadlo to však jinak.

Mapa 4:  https://mapy.cz/s/facodulamo

Vyrážíme tuším až po snídani (nejsem si jist), ale každopádně dnes nespěcháme. Procházíme mírně zvlněnou zalesněnou krajinou. Smíšené lesy, ale těch jehličnanů je asi víc. Protínáme nějaké pastviny, na jedné jsou krávy, bezpečně je obcházíme, ale víceméně neuhýbáme z cesty. Přejdem velkou náhorní rovinu s velkýma kalnýma loužema - mělká kalná jezírka - a na konci nacházme jakési rouztroušené boudy a tábořiště - ohniště. U jednoho jsou nějací lidé. Jeden člověk se oddělí a očividně směřuje k nám. Anglicky nám sděluje, že pokud míříme do soutěsky Somesul Cald, tak on tam byl před dvěma lety a ta cesta byla uzavřená. Jsou tam nějaké polomy, je to neprůchodné. Zastavíme se na dalším tábořišti v lesíčku u potůčku, odpočíváme a zajišťujem možnosti. To místo je podle mapy zase nějaká asi hluboká skalnatá soutěska, jsou tam nějaké žebříky a tak, prostě náročnější zajištěná cesta. Já jsem toho názoru, že se může stát, že tam bude taková překážka, kterou prostě nepřekonáme a budem se muset vrátit. Ty rokle co jsme už prošly byly poměrně náročné i bez polomů. Více méně se na tom shodnem a rozhodujeme se nakonec pro jinou cestu. Před křižovatkou cest nacházíme ceduli, kde jsou všechny ty uzavřené cesty vyznačeny a my si nakonec vybíráme sice taky uzavřenou cestu, nicméně terén je podle mapy lehčí, takže si věříme.

Vydáváme se po žluté a cesta se opět po čase ztratí. Sem tam se objeví ale jsou to takové spíše náznaky, nicméně značky tam jsou (žlutý trojúhelník orámovaný bílým okrajem), tak jdem od značky ke značce a já furt čumim do mobilu. V jednu chvíli uvidíme v dálce stádo ovcí. Uf. A psi. A štěkají, a běží, a doprdele. Sbíháme kousek do lesa. Psi jsou nám v patách, štěkají, ale nesnaží se nás dohnat, jen vyhnat, ale je to hodně nepříjemný. První vážnější zkušenost s ovčáckými hafany. Nakonec ve zdraví odcházíme a přicházíme na pěknou velkou cestu.

 

Po psech, přestávka u potoka.

Nicméně ta samozřejmě taky končí a už se zase proplítáme lesem a podrostem. Naštěstí ostružiní je tady jen málo a případně se dá obejít. Značka stále pokračuje, cesta je stále v trapu. Pak, poměrně brzy odpoledne měníme trasu a scházíme k potoku - tedy aspoň jsme si mysleli, ale potok tam téměř není a pěkný bivakovací místo taky ne. Po krátké roztržce - půjdem nahoru, né půjdem dolů, nahoru je to naším směrem, dole je ale voda - nakonec jdeme dolů proti směru naší trasy (zítra to půjdem stejnou cestou zpět). Jdeme a jdeme a voda nikde - i to málo se ztratilo. A pak najednou z ničeho nic potok jako kráva. Holt asi v krasové oblasti je možné vše. Nicméně místečko stále není. Poračujeme scházíme k soutoku a pokračujeme proti proudu dalšího potoka stále dál od směru naší cesty, stále vyhlížíme to boží místo, travička, rovinka, plácek, potok - nic, všechno je zarostlé a nebo příkré. Pak už to brácha nevydrží a že se jde vykoupat. Já shodím batoh a ještě pokračuji - něco přece musím najít. A nacházím, byť je to přímo na cestě. Rovný plácek, dřevěná lavička, potok teče trochu dole, musí se k němu sejít bokem, ale zároveň je na plácku krásná studánka. Jsme na uzavřené ale docela prošlapané turistické cestě, je asi pět hodin, hádáme že asi nikoho nepotkáme. Dnes už opravdu nikdo nepřišel. Ohýnek, večeře. Brácha si vaří vysněné jídlo (zapomněl jsem co to bylo, ale když si pořádně prohlídnul sáček zjišťuje, že se to má smažit, tož prý i uvařené to bylo dobré). Já vařím standard - bulgur se salámem vařený ve vývaru. To místo bylo nakonec vydařené - byly jsem vlastně v té skalní soutězce, kam bychom přišli tou zavřenou cestou, kterou jsme vlastně vynechali - tedy obešli a brácha prohlásil, že tady se medvědů nebojí, "po těch skalách medvěd prostě neleze, není blbej". 

Ten den jsme ušli 16 km.

Mapa 5: https://mapy.cz/s/fuzumapada

Ráno se balíme a hned vyrážíme. Je trochu chladno a vlhko, jsme v hlubokém údolí, ale ve výšce cca 1200 m n.m. Oba údaje se ovšem rychle mění, brzy pěknou vozovou cestu vystřídá opět jakési bezcestí se značkou. Stoupáme pomalu na vrch Piatra Talharului (1620 mnm). Naštěstí, když se začne cesta už prudce zdvihat tak nacházíme docela pěkně prošlapanou cestu, která jde cik-cak svahem. Je to o hodně jednodušší než jít terénem. Na vrcholku svítí sluníčko, je teplo, brácha suší plachtu, já trenky (večer jsem je pral - ostatně peru často, ponožky asi denně, tričko ob den, trenky taky tak). Já si vařím kafe a snídám, brácha si taky vytáh nějakou tyčku. 

Kolem jsou travnaté vrcholky, místy zarostlé ostrovy jalovce. Ten je ale jen nizoučký tak max třičtvrtě metru, není to jak krkonošská kleč. Dalo by se jím i procházet, ale není úplně o co stát. Cesta je jakž takž - občas se ztratí, ale terén je jednoduchý jen mírně zvlněný, nikde žádný dobytek, celkem paráda. Pak přijdem k nějaké salaši, ale je tam jen jeden pes, takže dobrý, krávy jsou docela daleko. 

Pak scházíme zase do dalšího údolí. Cesta je proměnlivá. Občas je to nová vozová cesta, občas sotva znatelná pěšina, ale držíme se směru. Pak ale zabočíme a jdeme do údolí k vodopádu. Ještě jsem zapomněl - výhled na zalesněné svahy hor je tady trochu smutný, jsou to hodně smrčiny a celé velké plochy jsou uschlé po napadení kůrovcem, jiné jsou už vykácené. Vidíme spousty nových lesáckých těžařských cesta zaříznutých do protějších svahů. A my jdeme po pěšince lesem. Mírně klesáme ale vlastně jdem spíše po vrstevnici a údolí stoupá k nám. Pak ale přijdem na mýtinu a cestu ztrácíme. A pak se úplně ztratíme a jdeme po mýtině prostě jak jen to jde. Pak už i každý vlastní trasou. Orientace je jednoduchá, prostě se potřebujem dostat dolů, potok je vidět, ale je to ještě pár desítek metrů pod náma a svah je fakt brutálně prudkej. No nějak jsme se tam dostali, brácha prý kousek jel po gatích, já jsem se zase trochu dodrápal v ostružiní. Nu což.

Vybíháme nahoru údolím k vodopádu. Je to trochu dál a výš než jsem si myslel. Zkrátka pěkný krpál. Na to, že to je jen odbočka, po které půjdem zase zpátky, je to trochu moc do kopce. Ale nakonec tam jsme a stálo to za to. Vodopád je parádní a koupačka pod ním super.

(Konečně mě napadlo přepnout formát fotek)

Scházíme po dřevařské cestě bočním údolím potoka do velkého hlavního údolí, kde nacházíme malou přehradu a asi vodní elektrárničku. Tak se zase trochu vykoupem, brácha udělal i pár temp, ale zas tak velké to není. Je furt hodně teplo, ochlazení je fakt příjemný.

A opět stoupáme na protější hřeben. Z kóty 1050 na kótu 1360. Je to zase takový ten zatravněný pastevecký hřeben, míjíme nějakou modernější salaš ale naštěstí dobytek širkodaleko nevidíme. Po tomhle hřebeni teď půjdem asi 10 km. Cesta je to pěkná, jen mírně zvlněná, dobře schůdna štěrkovitá. Výhledy kolem jsou trochu neveselé zkrze ty suché stromy a obrovské mýtiny, ale hory jako takové jsou pěkné.

 

Cíl cesty je předem vytipovaný. Je to opět údolí potoka, myslel jsem že by tam mohl být i nějaký přístřešek, dle mapy to tak vypadalo, ale ukázalo že to je normální funkční salaš a jakýsi obytný domek. Tzn. je nutné očekávat příchod dobytka a psů. Na druhou stranu, bráchá má pocit, že by tady aspoň nemuseli být medvědi. Pěkný místo nacházíme pár set metrů za salaší, kousek od normální velké štěrkové cesty, ale na opačné straně trochu už většího potoka (pro člověka nelze kdekoli přeskočit) a už za okrajem lesa. Sice i na samotném fleku nacházíme kravská lejna, ale řikáme si že snad dnes v noci do lesa nepůjdou. Nakonec proběhla celkem klidná noc. Od salaše jsme slyšeli cinkání a štěkání, ale nic se nijak neblížilo, tak to nebylo žádný drama (aspoň pro mne ve stanu). Oheň jsme si nedělali, nechcem na sebe upozorňovat. Ale vaříme si, já mám klasiku - bulgur, tuším že tady jsem snad dobíral salám, Poličan, kterej jsem vezl z domu a tady už úplně nevoněl. Jako, snědl jsem ho, to je jasný. Brácha měl myslim čínskou polívku, ale nejsem si jist. Brácha se samozřejmě ještě koupe a stěžuje si že je to teplý. Fakt magor. Taky jsem tam chtěl jít, ale prostě jsem tam nevlez, bylo to studený jak sviňa a já takhle večer už se nechci moc chladit. Když su trochu unavenej, tak mě ta zima někdy docela roztřese i takhle v létě, když večer vychladne. Ne. Trochu jsem se oplách a šup do spacáku. Ušli jsme 25 km.

Mapa 6: https://mapy.cz/s/coragufelo

Večer jsme se rozhodli pro nové směřování trasy. Podle původního plánu cesty jsme nyní od cíle asi 42 km a před námi je 6. den naší výpravy, tzn. na dojití do cíle máme ještě čtyři dny. To nevychází. Plánovaný den volna někde kdekoli - "prostě si najdem nějaký pěkný místečko u potoka" - se postupně mění na den volna - "normálně prostě nějaký stánek, pivo ...". Já nc neřikám, ale na den volna to reálně nevidim, myslim, že jen tak zastavit neumíme. Takže prodlužuji trasu nejdříve na 75 a pak na výsledných a bráchou schválených 70 km do cíle cesty, což je na 4 dny v pohodě. Cílem této zacházky je dokonce prapůvodně plánovaná soutěska Lazuri. (A dobře jsme udělali)

 

Takže teď vycházíme malý kopeček a pak dlouze opouštíme hřeben po těžce schůdné kamenité cestě, ale pak se už mění ve štěrkovou a čím dál lepší silnici a kolem nás už je zase les a nejdříve smrčiny přechází do smíšených a pak do bukových a habrových lesů a vcházíme do dědiny Coada Lacului. Myslim, že je po deváté a my nacházíme otevřenou hospodu s obchodem a ne moc ochotnou mladou servírkou, ale mluvící anglicky. Rozsvítí nám v obchodě a že si máme vybrat a přinést to k pokladně na baru v hospodě. Tož si berem nějaké párky, bílej chleba a já ještě konzervu fazolí s párkem, možná ještě něco brácha, ani nevim. K tomu ještě já pivo, brácha radler. Sednem si na zahrádku, pijem a v tom přijde nějaký pár maďarsky mluvících turistů a za chvilku u nich přistne nádherná snídaně - jakási omeleta a ještě cosi. No, plný talíř toho byl. Koukali jsme mlsně, ale taky jsme věděli, že jsme si teď nakoupili vlastně na piknik v lese, s takovouhle snídaní už bychom si piknik nevychutnali - když chceš aby ti chutnalo jídlo, musíš mít hlad :-).

Obtěžkáni jídlem a vodou stoupáme na suchý hřeben. Věděl jsem předem, že to bude sucháč, proto táhnem vodu i na případný nocleh. (nicméně nakonec jej přejdem celej, takže spíme zase až v údolí za ním, takže ta voda nebyla úplně nutná). Cestou vzhůru nacházíme pamětní desku nějakého umřitého českého motorkáře, nebo dvou (nejsem si jist, to druhé nebylo jednoznačné, fotku nemám). Potom někde míjíme odbočku na naší cestu (nějakou pěšinku) a jdeme po velké ale bohužel nakonec špatné cestě. Jdeme opět mimo cestu, hodně těžkým terénem, hodně nahoru, trní, obchůzky a tak, zvažujeme i návrat, ale pak se rozhodnem (spíš brácha v tomto případě) "dojdem na hřeben a rozhlídnem se". Jo, je to dobrej nápad. Sice s notnou dávkou štěstí, ale podařilo se. Na hřebeni jsme se střetli s tou cestou, kterou jsme někde dole přehlédli a teď vidíme, že je to normální pěkná prochozená pěšinka, takže předchozí cesta fakt nebyla nutná, nicméně stalo se. Musim říct, že co se týká nějakého mrmlání, tak to brácha vůbec nedělá, prostě cesta je složitá, tak jdeme. Já navrhuji trasu a taky naviguji, takže jsem za cestu jistým způsobem odpovědný, ale oba samozřejmě víme, že terén umí dost překvapit. I tak si myslím, že by některé osoby mrmlali víc, brácha je v tomhle směru opravdu dobrej. Dokáže též ocenit, že se o to nemusí starat a nějaký ten trn či spadený strom prostě nekomentuje. Jsme nahoře a jdem po fakt krásný uzounký pěšince po hřebeni kolem vrcholků, takže pěšinka se stále zařezává do nějakého svahu a pak zas přechází do sedla a takhle dokola a krásně se vine suchým bukovým lesem. Pod nohama nám šustí listí, všude je klid a ticho, ani zvířata ani moc ptáci. Zvláštní les to byl. Asi v polovině hřebene je v mapě studánka. Moc tomu nevěříme, ale přesto tam dem a že tam si uděláme ten piknik. A skuečně studánka nevypadala že by v posledních několika desetiletich chrlila vodu, ale plácek tam byl, tak jsme sebou sekli udělali oheň (brácha to rozdělal uprostřed cesty, já myslel, že si snad dělá prdel, no nicméně jsem nezasáhl a pak jsem to čistil, prostě jsem to nesnes). Ale upekli jsme si ty párky (já dva, brácha jeden) a sežrali s chlebem. Nádhera, fakt pěkný, taková pohoda. V lese, široko daleko nikdo. Pak jsem ohniště zalil vodou (vidiš, na tohle jsem ji vlastně spotřeboval, hodila se) a místo vyčistil jak indián. Zbyl tam akorát trochu smrad, to zalité ohniště vždycky tak divně smrdí dehtem. 

A už scházíme dolů údolím. Postupně se vedle zjevuje potok a zase mizí a já tak trochu uvažuji, jestli už někde nezakotvit, protože jinak dál je to nejisté. Nicméně ani se nenadějem a jsme na silnici, potok nikde, odbočka k jeskyni Pastera Meziad. To je veliká jeskyně dostupná po zakoupení vstupenky a s průvodcem. Neusměvavá slečna nám anglicky vysvětluje kde a za jakých podmínek (počtu osob) bude nebo nebude komentovaná prohlídka. Tak nejdříve že půjdem, ale pak když vidim cenu vstupného 37 Lei tak se mi nějak nechce, brácha je stejnýho názoru, nahlídnem do portálu - jen trochu větší Pekárna (fakt) - mezitím přichází nějaký lidi, další se vrací z prohlídky, původně jsme tam byli sami a najednou je tam spousta lidí. Balíme a zdrháme, za chvíli míjíme jakýsi vývěr z trubky, plníme "vaky" a jdeme dál, míjíme restauraci a penzión (trochu na bráchu pomrkávám, ale prostě dem dál), procházíme dlouhatánskou dědinou Meziad. Řikáme si, jestli nenajdem nějaké ubytování v soukromí, nebo aspoň nějaký obchod či hospodu, tam už se doptáme, ale nic nenacházíme, lidi taky nikde, pak se snažíme domluvit s nějakými lidmi ale je to úplně marný. Obchod nacházíme, ale kupujem si jen pivo a sedíme na obrácených přepravkách před obchodem a pijem doufaje, že se ještě s někym domluvíme, ale ne. Marnost.

Pokračujem vesnicí a postupně z ní vycházíme překvapivě hezkým údolím vedle malého ale živého potůčku. Když pak najdem malou umělou hrázku tvořící tůňku velikosti vany a poblíž místo, kde by se snad dalo i zalehnout, tak neváháme. Já si rovnám místo pod stanem, brácha se koupe, já si rozdělávám vaření a jdu se k potoku opláchnout, když v tom jede auto a vidí mě a bráchu utábořeného a my prostě teď přemýšlíme, jak moc nám to vadí. Bráchovi o něco víc a tak se balí a jde se podívat dál, zda nenajde nějaké podobně pěkné místo, ale prostě jinde. A najde, dokonce lepší. Už mám uvařeno, trochu si samozřejmě rýpnu do strašpytlů, ale i já jsem celkem rád, že změníme místo. Po přestěhování tam po cestě ještě jezdí nějaký traktor a pasák žene krávy, ale my jsem už trochu víc bokem a za úzkou hradbou stromů a keřů, tak jsme trochu klidnější. Oheň neděláme. Ušli jsme 26 km.

Mapa 7A: https://mapy.cz/s/hujulesako
Mapa 7B: https://mapy.cz/s/menuredete

Trasa je na dvou mapách, protože kousek trasy jsme šli po cestě, která v mapě není a nelze tam tedy vést digitální trasu.

Ráno přecházíme takové suché hřbety a dvě vsi Sobodol a Lazuri. Trošku jsme i zabloudili ale právě v tom bloudění jsme zastavili na kafe a snídani. Ani bloudění nás nijak nezlomí. Ostatně je ho fakt málo, trasu neustále kontroluji na mobilu, bez toho bychom tam chodili ještě dneska. Cesta tentokrát není vůbec značena, ale zase je tu fyzická stezka, takže to je  fajn. Kopce jsou hustě porostlé takovou rezavou kapradinou a solitérními stromy a křovisky. Nikde v terénu nepotkáváme živáčka a ani v dědinách nejsou moc vidět lidi.

Za Lazuri začíná soutěska. Přicházíme na začátek a hned jsou tam velké skály nad potokem a malá ferátka s lanovým mostem. Dala by se projít i bez jištění, ale ani jednomu se nám do toho nehce. Pokračujeme soutěskou kolem spíše říčky než potoka, cesta je nejdřív široká, pak se zůží na pěšinku. Údolí není tak dramatický, ale je pěkný. V jednu chvíli se rozhodnem, že právě tahle tůňka je nejlepší na koupel a hned to spácháme, tentokrát tam hupnu taky. Pak míjíme opuštěné bagry - i taková věc se v Rumunsku vyskytne - a odcházíme ze značené cesty (tady fakt značená byla), která se vrací na hřeben, kdežto my pokračujeme dál údolím. Cesta tam je byť v mapě není. Jdeme po štěrkové cestě pěknym údolím podél říčky a najednou vidíme kempující rumunské manžele. Panečku, tak jsme na sebe zamávali, on se usmíval, ona ne. Kousek dál jsme narazili na krásný kempový místo - trávníček, altánek (asi první co jsme na cestě potkali), ohniště. Rozdělali jsme oheň a užili si pár hodin válení na sluníčku. Bylo to parádní. Jo a teď jsem si vzpomněl, že až tady jsem definitivně dobral ten salám z domu - raději už jsem jej v plátcích opek v plameni. To ovšem není tečka za jídlem z domu, pořád mám ještě kaši, bulgur, vývary, vychází to dobře. Jo a tady jsem si myslim uvařil ty fazole, co jsem koupil předevčírem. Taková mňamka. Brácha si dělá suchary z bílého chleba a tvrdí, že jsou takto dobré. Samotnej bílej chleba je fakt hrozná žvejkačka. 

 

Pak jdem dál, odbočujem zase na takovou cestu necestu, ale je to jen neznačená čárkovaná linka v mapě takže tušim, že to může být cokoli. Jakási cesta tam ale je, tak stoupáme až vyjdem na slušnou vozovou cestu a dojdem až k salaši obklopené pastvinou v nízkém horském sedle. Pasou se tam krávy a pastevec na nás z dálky něco huláká - ale jen jedno nebo dvě slova. No jdem dál, potkávám stádečko koní, ale míjíme se s nimi a pokračujem dolů, když slyšíme poměrně intenzivní zvuky hnaného stáda - zvonce, štěkot, řvaní pastevců. Klidíme se dost bokem, takže nakonec jsme snad 15 metrů nad cestou a docela skrytí. Pod námi je to fakt hodně intenzivní. Krávami nakopnutí psi kňučí a pak se zase se štěkotem ženou za zaběhlými krávami, pastevci řvou, jsem rád, že jsme bokem. Po přehnání stád sejdem na cestu a pokračujeme zase dolů do údolí a k potoku. Tam už si chceme najít nějaké spaní, ale zjišťujem že jsme už hodně v osídlené krajině, není to jen tak. Z nějakého domu na nás vybíhá smečka psů, je to nepříjemný, brácha rázuje jak hluchej dál s oběma holema, kurňa potřebuji hůl. Psi zůstávaj opodál, ale štěkají a pobíhají za patami, je to drsný. Kus popojdem a pak zkoušíme jít trochu do lesa, ale začíná se to zdvihat a tady žádná rovinka už nebude. Jdu sám na průzkum nahoru a nacházím takový terénní zářez velikostí na jednu manželskou postel. No bude to muset stačit. Brácha je kupodivu spokojený, je to sice malý, ale nějak jsme se vlezli. Kolem nás je tichý ale svěží vysoký bukový les, před námi směrem dolů k cestě dost hustý mladý bukový podrost. Oheň neděláme. Vaříme, jíme, jsme spokojení. Ušli jsme 19 km.

 

Mapa 8: https://mapy.cz/s/mesaroruta

Ráno vyrážíme hned po sbalení. Začátek této skoro poslední etapy je trochu nepříjemný - aspoň pro mne. Už v mapě vidim velký kus po silnici, kolem cesty zase pastviny a salaše - nic moc. Psi na nás vyběhli hned na prvním kilometru, pak jsme tedy prošli tu silnici a odbočili zase do pastvin. Krajina byla docela fajn, taková lehce zvlněná, spíš suchá, krasová oblast s velkými propadenými krátery. Ty byly tedy až po odbočce ze silnice kdy jsem šli již zase po značené modré. Pak jsme potkali stádo ovcí no a zase se na nás vrhli psi, ale už si fakt člověk začíná zvykat. Oni nás vyhání, ale nekoušou. O kus dál nás pak cesta zavedla jakoby do statku, kam se ovšem muselo vstoupit přes ohradník za nímž stály dvě argentinský dogy (podle bráchy), no tak jsme tam prostě vstoupili a já až následně zjistil, že jsme tam špatně, že tam cesta nevede. To už nám dogy očmuchávali batohy, tak jsem šli dál a na správnou cestu se napojili dole - statkem s dogami jsme zkrátka prošli - o jakési otrlosti vůči rumunským psům to určitě svědčí.

Ještě jsem zapomněl na jednu příhodu se psi. Ti co nás vyhnali od stáda ovcí se k nám pak přihnali když jsme byli snad o půl kilometru dál a já si začal dělat snídani. Prostě jsme je slyšeli jak se blíží, tak jsme rychle vše naházeli do batohů a zmizli, kupodivu jsme to stihli tak, že tam oni přiběhli a my akorát odcházeli, ke konfliktu nedošlo (myslim že pastevečtí psi prostě uspokojuje, když vidí vetřelce odcházet, to jim k uklidnění stačí).

No a pak jsme sešli do takového pěkného údolí s potokem a hned takovým pěkným paloučkem, tak jsme se tam usádlili, brácha se vykoupal, já jsem si konečně uvařil. A slunce svítilo a bylo to bezva. Tím údolím jsme pak došli až do větší obce Šunkuius, kterou protéká řeka Crišul Repede, která je splavná a je tam několik kempů a tak. Jeden kemp jsme předem vytipovali, ale na místě nic moc. Malinkatý špatný místo na stanování, zákaz ohně, ale jakýsi bufet - minimálně s pivem a příjemnou slečnou za barem. To ovšem není nic pro nás a tak jsme se podívali dál a našli jakési kempovací místo, zřejmě starý již nefunkční kemp, ale s funkční sociálkou a pěknou velikou posekanou a čistou loukou a s asi 6 pěknými altánky strašně daleko od sebe. Tam jsme se umístili a spolu s námi ještě dvě rumusnké dvojice, skoro jsme na sebe ale neviděli, tak to bylo rozlehlý. Nejdřív jsme ale schovali batohy a vydali se do města - skoro 2 km. Já si nakoupil piva a párky a všechno jsem pak vypil a snědl. Jo to místo bylo hezký. Řeka byla moc pěkná, místy určitě i hluboká a nebezpečná, jinde ale mělká, že by ji člověk možná i přebrodil (s kamenem v náručí určitě). Kolem nás lodě nejezdily, ty jsme viděli až později níže. Nad místem tekla voda z trubky, takže i takováhle voda byla, ale kousek od tohoto místa ležela mršina srnky a hrozně smrděla, občas to zavanulo až k nám.

Ten den jsme ušli 23 km (i s cestou na nákup)

 

Mapa 9: https://mapy.cz/s/jehopopune

Možná je to tak, že včera večer byl vlastně konec vandru. Dnes jdeme do cílové destinace, což je Vadu Crišului (celou sestu jsme si z toho dělali srandu "vezmi brašuli, do Vadu Krišuli", tak tam prostě musíme dojít). Tak jdme podél té krásné řeky a zjišťujeme, že jsme vlastně v docela velkém feratovém středisku s docela velkým počtem různých zajištěných tras, včetně možná průchodů jeskyní. Část feraty přes řeku je řešená lanovkou s kladkou, ale v činnosti ji nevidíme. Naše trasa jde místy přímo po kolejišti a postupně si vytváříme doměnku, že trať je vlastně zrušená. Včera jsme byli na nádraží a zjistili si nějaké vlaky do Oradei, teď to přehodnocujeme. Později se ukáže, že tam je dlouhodobá výluka a vlaky jsou nahrazeny autobusy. V půlce cesty se ještě koupem naposled v řece - nikde nikdo. Po chvilce ale ke břehu přiráží raft plný rumunských dívek, v tu dobu jsme naštěstí už oblečení. Dál po cestě pak potkáváme poměrně velké množství lidí, takže naše osamělé koupání bylo vlastně dost náhoda. Ty holky na raftu pak vidíme ještě několikrát, tak na sebe máváme, holky jsou nadšené :-). 

Přicházíme do Vadu Crišului. Hledáme kemp, nacházíme jeden uprostřed rodinných domků, na zahradě bez přístupu k řece, nic moc. U řeky je ohrada s pštrosy a vedle docela příjemná vodácká půjčovna. Chvilku čekáme na Čárlího, s nímž bychom měli domluvit spaní, ale nakonec odcházíme, že to je asi blbost - je to půjčovna lodí, ne kemp. Jdeme do centra, sedíme v parku, zjišťujeme možnosti. Autobus do Oradei asi jede, ale nevíme přesně kdy a hlavně odkud. Na jednom místě je normální zastávka na jiném pak zastávka pro náhradní dopravu. Údaje o časech jsou neúplné, metoda informování o dopravě je v Rumunsku dost tristní. Furt tak nějak přecházíme, zjišťujeme, srovnáváme a pak s notnou dávkou štěstí chytáme bus, což je náhradní doprava za vlak do Alešdu, kde už se přesedá na vlak. Bus je dost zpožděný, takže už jsme nevěřili že to je tan náš, ale čeká tam zrovna i nějaká holka, řikám jí že ten bus asi nepojede, ona se jen usměje a řiká, tady je - a bus zrovna přijíždí - jsem opět za blbce. Je už kolem čtvrté odpoledne. Vlastně jsem zapomněl říct, že původně jsme tady ještě chtěli přespat a jet až zítra brzy ráno, ale po zkušenosti s dopravními informacemi raději jedem hned s tím že si něco najdem v Oradei. Ve vlaku pak zamlouvám penzion Sluneční paprsky (Raze de Soare). Brácha už po sté konstatuje, že prostě ten mobil je v něčem dobrej, že by asi jinak spal někde v příkopě. 

V Oradei vystupujem na takovém bočním nádraží (Oradea Est), blízko je autobusák z něhož zítra pojedem busem do Vídně, tak to pojistíme - paní u okýnka to potvrdila, je to tak. Pokračujem pěšky do penzionu, procházíme spíše periferií - paneláky, prostě Rumunsko. Do penzionu se dostanem po trochu krkolomném anglickém telefonátu. Otvírá nám taková hodně stará a tlustá ale snad i trochu frivolní paní - taková bordelmamá s hodně mizernou angličtinou (asi jako já). Pokojík s malou manželskou postelí není nic moc, ale stačí. Máme vlastní koupelnu, je to fajn. 

Už je večer, razíme do města. Centrum je docela příjemné. Dost lidí, ale ne přehnaně, všude kavárny, obložené celkem zaplněnými zahrádkami, barevné fasády, domy většinou spíše nízké třípatrové, docela úhledný. Kupujem zmrzlinu a pak procházíme městem s tím že najdem nějakou hospodu s jídlem a pitím. Jenže to se nedaří. Ty zahrádečky s lidičkami u malých stolečků a se se smůtýčky s brčkama nás prostě nepřitahujou. Pak už je to trochu dlouhý, myslim že brácha už jen tiše trpí, ale statečně pokračujem až se rozhodnem, že zajdem do nákupního centra, tam bude nějaký bufet. Už je tma, okolo 9, bufet tam není. Nakoupíme si normálně v potravinách a míříme zpět do penzionu, když nás konečně zaujme pizzerie, která vypadá tak nějak normálně, jak pizzerie. Usadíme se, dáme si pivo a pizzu, nádhernou vynikající cinque formaggi (já) a salámovou (brácha). Jídelní menu je ovšem jako QR kód, takže dostupné jen na mobilu. Brácha jen zírá. (Já trochu taky, ale nedávám to znát :-). Ale je to super, jediná pořádná hospoda na celém vandru. 

 

Chtěl jsem to hodit na instáč, jenže nevím jak a taky jej nemám.

 

Potom tak nějak přespíme, celou noc štěkají psi, je vedro, postel je úzká, ráno (v 11) vypadnem, ještě skočíme do kaufecu pro nějakou sváču a dárky domů (je to tak) a už jedem do Vídně. Tam se rozloučíme. Já jsem krátce po půlnoci už doma, brácha až někdy dopoledne.

Pouť z Podolí do Podolí

Zimní Pouť z Podolí do Podolí

trasa je zde: https://mapy.cz/s/hucudefuso

Popis zde časem možná bude, zatím jen konstatování, že to byla jedna z nejhezčích putí. Pouť dlouhá málo přes 60 km, několik nádherných údolí, zmrzlá pevná zem, slunce, modroha, teplo, dvě přespání ve stanu.

Vyšel jsem z Podolí trochu hekticky. Do deště po uspěchaném dni. Později jsem zjistil, že jsem i cosi zapomněl, zkrátka byl to takový úprk. Bylo něco po sedmé, lehký déšť, tma pod mraky prozářenými měsícem. Jdu po asfaltkách protože cesty kolem pole jsou určitě totálně zablácený, kolem Raka se šinu nahoru, zastavuji u studánky, kde si poměrně plánovaně nabírám vodu. Říkal jsem si, že si ten kopec od Raka vyšlápnu ještě s o něco lehčím batohem. Ostatně mám docela lehkej batoh a časem bude ještě lehčí až spořádám jídlo. Vzal jsem si lehký třísezónní spacák, lehkou nafukovací karimatku, která taky není zrovna na zimu, tohle obojí by v zimní variantě nahodilo kilo navíc. Ani s oblečením jsem to nepřehnal. Mám jen péřovku, náhradní ponožky a nově beru zateplený gatě s armi-výprodeje (https://www.vojenskyprodej.cz/vlozka-85-aratex-tepla-vlozka-pod-kalhoty-original-army-csla, dostal jsem je od ježíška, ale mrknite na ty ceny, to je radost koupit, a musím říct, že jsou bezvadný, lehký, teplý a přiměřeně příjemný na těle - ještě je musím zvážit). No ale to předbíhám. Nabírám si vodu a valim k Horákovské myslivně, pak dál po asfaltce k Mokerské myslivně a až na Poslední. V tu dobu už krásně svítí měsíc, takže i poslední úsek cesty lesem po pěšině zvládám bez čelovky. Musim ještě podotknout, že s tím úprkem suvisí i to, že jsem při odchodu z domu nevěděl přesně kam jdu. Chtěl jsem jít původně směrem Bílovice a pak nějak pokračovat jakoby k Adamovu, ale jak jsem vyšel a byla tma a pršelo, tak jsem prostě věděl že nechci jít do neznámého terénu, že to prostě nepotřebuju, tak mě nohy poměrně samovolně navedly na cestu a na místo, kde už to výborně znám. 

A tak bivakuji na Poslední skále Moravského krasu. Stan stavím s čelovkou, i když měsíc svítí až neuvěřitelně, přeci jen to světýlko navíc pomůže k rychlosti stavby. Nafukuji novou karimatku Puinquin (myslim), je dost podobné té Yate, uvidíme. Ovšem později  hodnotím, že je stejná jako Yate, to znamená jaž takž. Navlíkám zateplený gatě a uvědomuji si že jsem zapoměl pořádný spací ponožky. Naštěstí ve spacáku zůstaly aspoň ty pletený od Katky, ale ty jsou takové jarně podzimní. Nahoře jsem oblečený skoro tak jak jsem přišel. Zalízám do spacáku s komfortem asi -1°C a snažím se usnout, nic moc. Nejdřív je mi sice teplo, ale nějak se prostě nedaří a později zase začínám docela mrznout - zejména šlapky. Tu noc jsem spíše protrpěl - ale co už. 

Ráno se probírám až kolem osmé. Mezi šestou a osmou jsem spal asi nejlépe. Slunce už se pomalinku dere nad obzor, rychle balím, kosa na ruce, spěchám abych se zahřál. Házím batoh na záda, poslední pohled zpátky, nikde nic, místo je čistý, odcházím.

Večer jsem se trochu díval na trasu. Měl bych seběhnout na Kaprál, pak vystoupat na Hádecký hřeben a nějak se dostat mezi Řícmanice a Kanice a dál už moc nevím :-). No tak jsem šel. Nejdříve cestou necestou ke Kaprálovu mlýnu. To bylo nejrychlejší, po cestách bych hrozně obcházel ten skalnatý ostroh. Od mlýna už jsem sledoval trasu v mobilu a celkem jistě jsem šel na takovou silničku, co se line po úbočí hřebene až nakonec klesne k Řícmanicím a Kanicím. Moc pěkná cesta. Asi jsem tam nikdy nešel, ale je to taková vyloženě procházková cesta, bez turistické značky. Měl jsem děsnou žízeň a chuť na kafe, těšil jsem se, že se někde na chvilku usadím. Vedle cesty se vylíhnulo takový místečko, na sluníčku, na rovince, tak jsem tam vyběh' a ... to místo mě přivolalo - nádhera. Usadil jsem se, uvařil kafe z vody ze studánky, nasypal cukr a zajíce a super - skoro litr jsem ho vypil. Ovšem zjišťuji, že jsem zapomněl do jídlové taštičky doplnit cukr a bujóny. Hm, další body pro Adamov, asi ho neobejdu. Pokračuji dolů a pak jsem prolezl křoviskem, přešel přes lavku a je tu silnice do Kanic. (jo a ještě jsem cestou dolů sežral tabulku čokolády)

V Kanicích jsem musel trochu zariskovat a sice vejít otevřenou bránou do jakéhosi oploceného areálu a doufat že někde na druhé straně bude podobně otevřená brána. No bylo to o fous. Už jsem docházel do slepého konce uzavřeného zamčenou bránou, když jsem si kousek dál všimnul branky, která šla otevřít. Heuréka, už jsem se viděl jak přelézám plot. Pak cesta pěkým údolím vzhůru. To už si zase užívám. Ten les mě prostě vždycky pohltí, je to jakoby mě vcucnul. Dojdu na jakousi cestu, mám trochu potíž s orientací, ale nakonec si s mobilem ujasním situaci a mířím skoro přímo do Adamova. Tím budu muset projít, ten prostě nejde obejít, s tím jsem se musel chvilku smiřovat. Ale cesta je ještě přede mnou a ta je prostě suprová. Dokud jdu po takové lesní asfaltce tak se bavím tím, že zkouším zpívat hrdelní zpěvy. Někdy je to i docela hlasité :-), jeleni k tomu dělají druhý hlasy a srnci štěkaj do taktu :-). Ne, naštěstí tam nikdo nebyl. Procházím školním lesním podnikem. Je to poznat, místy je to úplný anglický park. Pak jdu docela pěkným údolím, koukám po houbách, ale nikde nic. K jednomu pařezu jsem dokonce sešel z cesty, ale byly to choroše. Ostatně těch je dost, ale fakt jen ty tvrdý víceletý. Taky samozřejmě všude hledám babu čagu. Každou břízku obhlídnu :-)

A je tu železniční koridor a s ním řeka. Asi by to mělo být obráceně, ale ta železnice je holt výraznější, dost se prosazuje, zejména hlukem. Tady se ty vlaky míhají jeden za druhým. Přecházím řeku a funím do děsnýho krpálu protějšího břehu, naštěstí jen krátký kousek. A je tu nádherná cesta po úbočí. Fakt hezká tak, že jsem si Adamov malinko oblíbil - až tak mě ta cesta potěšila. Adamovem jsem se prosmýknul se zastávkou v Albertu - zapomenutý cukr a bujón, k tomu tři rohlíky a nakrájená slanina jen tak do ruky - je už 12 hodin. Mám trochu pocit, že bych měl trochu jít abych vůbec v neděli došel za světla, ale nevím moc kolik mám za sebou a kolik před sebou. Tak to do sebe tlačím za chůze podél Svitavy, možná až příliš násilně, pak mě to trochu tlačí v břiše. Ta cesta ostatně není nic moc. Asfalt, takovej rovnej hladkej, trochu nuda. Když projdu tunelem na druhou stranu koridoru tak mě napadne, že bych asi stopoval kdyby tady něco jelo - ona je to cyklestezka a moc se tam asi ani s autem nesmí, ale prostě mi tahle myšlenka vstoupila do hlavy. No a šup a jede traktor a já mávnu a on zastaví. Tak takhle se čaruje? Bodrej chlapík, ale mladej, a že prej "Přesně na tomhle místě" - křičí mi do ucha - "jsem loni zastavil dvěma zmoklejm stopařům, přesně tady!" A směje se tomu jak blázen. Vypadal jak rus - jak bubeník z Atava Jo. Nádhera. Vyhodí mě na křižovatce se silnicí do Blanska. Silnici překračuji, po kládě překonávám potok Šebrovka (vedle byl krásný brod, ale ta kláda vypadala sušší) a vydávám se zase do kopce bez jasné cesty.

Tentokrát je hledání cesty torchu zapeklitější. Chytnu se nějaké dobře vyšlapané pešiny, jenže ta poměrně brzy končí v takovém houští kam myslivci sypou krmení pro zvěř. Naproti přes strouhu - asi 15 metrů - je samozřejmě posed - jak podlé. Ovšem to bych nesměl být já abych se vracel. Du dál do houští. Po chvilce už se fakt těžce prodírám starým ostružiním, hledím na svou docela drahou bundu a jsem takový lehce nasraný. A to si v té době ještě myslim že až z toho trní vylezu že to bude dobré. Jenže pak mě čeká takový krpál, že musím hledat šikmé zvířecí pěšinky abych se na tom svahu vůbec udržel, využívat všechno čeho se dá chytnout a kdykoliv očekávat sklouznutí, takže se nesmí stát příliš dlouho na jedné noze. Zkrátka mazec. Do toho volá na mobil Pája, což je dobře, zastavuji se, klábosím, odpočívám. Řešíme čagu, takové já mám kamarády. Pak už to nějak jde a sem nahoře. Balíky sena, sluníčko, přestávka. Lok myslivca, pokouření, pár loků vody, svět je nádhernej.

Teď se orientuji na Hořice, dál úplně nevím, ale nevadí. Cesta mě navede na lesní asfaltku bez turistické značky - úžasně krásný údolí Hořického potoka. Pak silnice odbočuje do bočního údolí a to hlavní údolí je označeno cedulí - Bezzásahové území - vstup jen na vlastní nebezpečí - no jasně že tudy půjdu. Je to taková ta prastará cesta, úzká kamenitá na kamené zídce končící v bystřině. Občas kemené zídky mostku, ale most už není. Všechno je celé zamechované, celé zelené. A ta cesta je vlastně sotva znatelná, občas je potřeba přelézt nějaký strom, občas přeskákat po kamenech. Kolem jsou docela mohutné stromy, celé je to majestátní. Opravdu nádherný údolí. Pak se cesta jakoby stáčela po svahu do protisměru, tak jsem ji následoval a dovedla mne skutečně tam kam jsem potřeboval. Nakonec jsem došel lesem až na zelenou turistickou zančku, která mě o něco příměji povede dál.

Z Hořic jsem viděl jedinou budovu a sice penzion kam jsem kdysi vezl Katku na pletací víkend, tak jsem to vyfotil a poslal. Tak se to dělá, ne?

Od Hořic směřuju na Černou Horu, ale z té cesty bych měl uhnout víc na západ. Tam už však jakýkoliv místopisný názvy ztrácím. Tam jsem v životě nebyl (když pominu silniční objížďku z Černý Hory kvůli opravě nějakého mostu tak sedm let nazpět). Proto mám jisté obavy. Je něco po druhé a já už hledám místo kde si naberu vodu a přemýšlím kde zalehnu. Nácházím nádhernou Hančinu studánku - malinko nedomyšlenej přístup ale voda vypadá pěkně a teče. Pak pokračuji po cyklestezce a odbočuji do takového hezkýho mladýho lesa, kterej mě úplně učaruje. Je sice něco po třetí, ale já se nějak nemíním vzdát toho krásnýho mechu a rovinky a měkého jehličí. Několik plácků na výběr, jedno hezčí než druhý. Dokonce jsem jedno trochu vyčistil a pak jsem našel ještě jedno lepší a už i čisté od šišek a klacíků, takže paráda. Stavím stan, vařím, krása. Dojídám a je po páté a skoro tma. Myslím, že jsem to měl načasované dobře. Vaření a jídlo mi trvá určitě 40 min. Rozbalení stanu a nachystat celý to spaní uvnitř to je určitě víc než půlhodina. Takže pokud to chci absolvovat za světla, pak to holt musím zapíchnout dřív. Ale obrovskou roli v tomto hrálo to místo. Celkem od zastavení po zalezení do stanu to bylo asi 2 hodiny - tohle jsem vlastně nikdy moc neměřil. Vím že raní sbalení trvá minimálně 30 minut, ale to večerní usalašení mám změřeno poprvé.

Ráno vstávám později než jsem původně chtěl, ale to dělá ta zima a tma - nechce se mi řešit zimu a tmu zároveň, stačí ta zima. No ale není to tak hrozné. Asi v 7:15 lezu ze spacáku a v 7:45 odcházím. Poslední pohled na místo, nikde nic, čisto, jdu. Je docela teplo, zem v lese není úplně zmrzlá, ale mimo les ano, což je spíš fajn.

Bežím dolů k silnici 43 (nebo jak se jmenuje ta spojka Brno-Svitavy), přecházím a valím do kopce. Jsem stále ve stínu, ale vidím že se blížím ke slunci a slunce se blíží ke mně. Jdeme si naproti a za chvíli se potkáváme. Je to krásný. Svlékám si nějaké vrstvy. Mám na sobě teď dvě merino trika a rozepnutou mikinu, na nohách spodky a tenké gatě. Teplotu vzduchu hádám někde kolem nuly ale na slunci to hezky hřeje. Pak odbočuji z asfaltové cyklostezky na další cestu údolím. Na začátku zastavuji a na slunku si vařim kafe. To je super, takhle po pěti kilometrech, kdy je člověk už trochu rozehřátý a slunce už je výš - mnohem lepší než to klohnit zmrzlej hned u stanu. Sbíhám dost odlesněným údolím k jakémusi rekreačnímu středisku. Předtím už trochu pociťuji, že budu potřebovat někde začupnout, ale ještě to "není na spadnutí". Přeci jen někde vysedávat se staženýma gatěma se mi moc nechce, takže vždy čekám na poslední chvíli. To se mi teď ale vymstilo. Ta poslední chvíle přišla nějak dost náhle a zrovna v tom rekrecentru. Kurňa. Jdu trochu podivnou kroutivou chůzí a modlim se abych přišel k nějakému jakž takž skrytému místu. Nakonec to fakt nevydžím a zašiju se do stráně hned vedle sinice. Aáááh - bylo to na poslední chvíli :-) Naštěstí nikde nikdo, takže pořádně zahrabat - vždycky tam ještě nvršim hromadu klacků aby to každý raději obešel, kdyby se tam náhodou vydal. Prostě moje návštěva toho místa je zcela skrytá.

Jdu dalším širokým údolím potoka Býkovka. Cesta je skoro rovná, neznatelně stoupavá, pěkná. Sice cyklostezka, ale travnatá. Kolem se střídají lesy a holiny, docela fajn. Za Býkovicema pokračuji údolím už po vyježděné blátivé cestě, naštěstí zcela zamrzlé, jinak by byla asi docela náročná. Ale krajina okolo je v každém případě krásná. Trochu zvažuji různé varianty cesty a nakonec se rozhoduji odbočit přes teď už malý potok Býkovka a jít lesem do kopce směr Kozárov. Rozhodnutí je to skvělé, neboť se ukáže opět krásný starý les plný obrovských buků a smrků a zelených mechů. Nádherný tajemný les. Slunko občas prosvitne a rozzáří tu zimní zeleň. Nahoře nacházím štěrkovou cestu, která mne má dovést až k silnici na Kozárov. Obsahuje docela dost zamrzlých poloh, které musím trochu opatrněji přecházet nebo obcházet. Vzpomínám na nesmeky, které jsem frajersky nechal doma načež to fakt nevyberu a padám. Au au. Sedřená dlaň a loket, rozcházím to a rozdýchávám, teče krev. Zastavuji, jednou rukou se snažím vyštrachat lékárničku, zamazávám si gatě od krve, kurňa. Zjišťuji že jsem si do lékárničky zapomněl doplnit spotřebované náplasti, zbyla jediná uzounká, do prdele. Tak ji lepím na loket, tam je to malinký a na levou dlaň používám normální obvaz. Taky to funguje, ačkoli je to lehce nepřiměřené rozsahu zranění, no co už. Dám si ločíka myslivce, hezky zahřeje a rozveselí a tak opět vesel vyrážím objevovat nová místa :-) 

Mířím do Kozárova a je tak vymetená obloha a takový rozhled, že mi to nedá a odbočím na rozhlednu, z níž by měl být rozhled snad 360° po celém širém kraji. Hm, rozhledna je zavřená, stromy stíní, takže rozhled se sice koná, ale jen v daleko menším úhlu. Procházím dědinou a jdu po polní asfaltce. Je tak teplo že si svlíkám i poslední mikinu a do půli těla odhalen s batohem na zádech jdu teď už jihozápadně přímo do Slunka. Jsem tak nadšen, že přecházím odbočku a na původní cestu se napojuji trochu zacházkou, ale to nevadí. U lesa se zase oblíkám, přeci jen ve stínu ta teplota rychle klesne, ale mám jen mikinu na holém těle, je to akorát. Kousek dál v lese je nějaké kempové místo u malého rybníčku. Les je starý, vysoké stromy, čistá zem, potok, úplný park. Lavice, stoly, jakýsi přístřešek. Je tu tak hezky že se zastavuji že si uvařim oběd. Nemám sice moc hlad, ale přede mnou je ještě asi 12 km, tak s plným břichem se třeba půjde lépe. Je asi po jedné, vařim si maso a bulgur - klasika, kterou mám dost nacvičenou. Pak ještě vařím kafe z vody z potoka a nesu ho teplé ve flašce. Koupil jsem si širokohrdlou turistickou láhev s odolností 90°C speciálně pro tento účel. Kafe popíjím cestou. Jsou asi dvě hodiny a já už zase valím dalším údolím - opravdu krásným. Vím že se trochu opakuji, ale tohle je fakt nádherný, celé takové kempovací, vidím tu spoustu míst, kde bych se rád utábořil, kdyby na to byl ten správný čas. Je to údolí Kozárovského potoka.

Pak sejdu na silnici a valim dolů do Lomnice. Tu musím projít, ale nevadí. Zpětně vidím nějaké možnosti jak se jí vyhnout, ale předem mě to prostě nenapadlo. Jsem už trochu unavený, když stoupám do slušnýho kopce podél křížové cesty do obce Veselí. Řikám si, že ten ježiš moh umřít trochu jednodušeji a těch zastavení nemuselo být tolik, kopec by byl menší. Ale i za Veselím zůstávám veselý a klesám do údolí Svratky, do Podolí. Cesta je prudká a kamenitá, musím dávat hodně pozor a soustředit se, volné kameny pod listím jsou trošku zrádné, ale za chvilku jsem dole, průchod dědinou, vlaková zastávka, jsem v cíli. Na zastávce je klavír tak si tam něco břinknu, sednu si na peróně na karimatku a dívám se na modrou oblohu se sedmi letadly. Vlak jede za půl hodiny v 16:14. Nádhera. Letadla odletěla, obloha je čistá. Dal bych si nějakou mňamku, ale už nic nemám, nevadí.

Lidí jako smetí

 Tato doba skýtá zcela mimořádný duchovní zážitek - proto je zde taková poptávka - proto se narodilo tolik lidí.

Od Pí Ráno

 Civilizace je boží podnik, kde se zkouší, jak se člověk zachová, jsou-li mu tytéž věci zároveň nabízeny i odpírány.