Ivančická stofka

 Mapka je tady: https://mapy.cz/s/hobevuvejo

Na cestu jsem vyrazil autobusem z Bedřichovic asi v 19:00 v pátek 25.2.2022. Vlakem jsem dojel do Třebíče a v podstatě vystoupením z vlaku ve 20:50 začala moje pouť. (do trasy je započítán i perón :-)

Pouť by podle mapy měla být dlouhá přesně 100 km. Ono to je samozřejmě trochu jinak, ale věřím že zhruba plus mínus párset metrů to tak je. Prostě to číslo má pro mne jistou magii nebo spíše přitažlivost. Ušel jsem stovku - vau!

V únoru jsou noci ještě dlouhé, takže polovina cesty probíhala ve tmě. Bohužel nesvítil ani měsíc. Hvězdy se snažily, bylo jasno - aspoň z počátku - ale hvězdy noc neprosvítí. Tak jsem spoléhal na čelovku, která se ovšem úkolu zhostila perfektně. Nejdříve jsem ji šetřil, že tří stupňů svítivosti jsem používal ten nejnižší a ještě jsem ji občas i vypínal nebo přepínal na druhý stupeň dle podmínek, ale po asi třech hodinách chůze, mě to přestalo bavit, a měl jsem ji trvale na střední výkon, což už je dobré osvětlení i na neznámou trasu. Měl jsem záložní powerbanku a záložní tuškové baterky, takže jsem byl na případný výpadek světla jakž takž připraven.

Co mě ale přeci jen překvapilo, byly polomy na cestě. Bylo jich dost a byly občas opravdu náročné na překonání. V kombinaci s tmou, špatně viditelnou a značenou pěšinou to někdy bylo dost náročné. Kromě samotného překonání hrozily i zacházky a bloudění. Nicméně v orientaci vždy spolehlivě pomohla GPS a mapa v mobilu, s tíhle vybavením (pokud je funkční) se člověk ani ve tmě a těžkém terénu nemůže příliš ztratit. 

Z Třebíče jsem vyrazil dost svižně. Cesta zhruba prvních 15 km nebyla úplně snadná, v podstatě viz odstavec výše. Přesto jsem pln energie měl průměrné tempo cca 5 km/h, což na ten terén bylo fakt slušný. Po prvním odpočinku na asi 18 km následovala konečně dobrá cesta a já jsem mohl jít v klidu a "nabrat čas". Ne že by nějak spěchal, ale cílem bylo ujít to určitě za 24 hodin a pokud možno tak za 20 hodin. Nekonec se druhý cíl nezadařil, ale o tom asi bude ještě řeč. Každopádně tušil jsem že čím dále, tím půjdu pomaleji, proto jsem se nažil, dokud mám síly, jít spíše rychleji.

Cesta byla naštěstí jednoduchá na zapamatování - do Ivančic po červené, z Ivančic po zelené. S jednou vyjímkou hned na začátku aby stofka byla stovkou. Takže jsem teď valil po červené a myslel jsem na všelijaké věci a občas i na cestu a co je kolem. Ale to méně. Více mi vyhovuje, když cesta ubíhá tak nějak mimochodem, okolí vlastně moc nevnímám. Mám rád když mě neruší - například hlukem. Bohužel blízké Dukovany si občas pozornost vynutily. 

Takto jsem došel až k hrázi Mohelna (45 km). Přestávky jsem měl ve žlebu (18,3 km) a v Popůvkách (32 km), časy si nepamatuji. Tady začala trochu krize trvající v podstatě až do Ivančic. Ne že bych nebyl schopen jít, ale neměl jsem z toho moc radost, přitom zrovna cesta od Mohlena po rozcestí pod Templštýnem je moc pěkná. Bylo to ale zkrátka takových těžších 20 km. Bolel mě zadek (opravdu, docela silná bolest hýžďového svalstva - kdo by to byl řek). Takže další přestávka na 47,5 km, sedl jsem si do předsíňky nějaké chatky a snědl většinu masa. Byla mi dost zima, pomalinku začalo svítat. Na sobě jsem měl běžecké leginy přes ně gatě, nahoře krátké triko, dlouhé triko a nepromakavou lehkou bundu. Nic moc na to že bylo pod nulou a krátce před tím byla malá chumelenice.

Obecně počasí bylo ale docela dobré. Vůbec nefoukal vítr, bláto na zemi bylo zamrzlé. To je dobrá kombinace, nicméně spolu s únavou přicházela i potřeba se více obklíknout a drahocenou energii chránit. Zkrátka s únavou přicházel i pocit chladu. Rozhodně teplejší mikina by bodla.

Další zastavení pro Templštýnem (54 km), vzpomínka na dovolené s dětmi :-)

Další zastavení u Tří Teplářů (57,5)

Malý odpočinek nad Řeznovicema (61)

A konečně jsou tu Ivančice (66 km). V obchodě jsem si koupil slazenou vodu, 6 různých tyčinek (Mars a tak podobně), tvarohový závin, tři slazené ochucené kefíry a kafe v plechovce. Na lavičce jsem snědl závin, přelil si vodu a vypil dva kefíry. Studené kefíry mě totálně ochladily - byla mi hrozná zima - špatný nápad. Sotva jsem došel do bufetu - chlebíčkárny - kde jsem si dal vídeňskou kávu, pomalu ji srkal a u topení jsem se rozehříval. Asi po 15 minutách už to bylo dobrý. Zaplatil jsem a pomalu jsem se kulhavě vypotácel. Bylo asi 10:30.

Rozcházel jsem se asi na kilometru, nicméně pak mne překvapilo, jak se mi jde dobře. To bylo fajn, dost mě to uklidnilo, protože jak jsem psal, těch 15 km před Ivančicema mě docela vyšťavily. Teď už bylo světlo, vypadalo to na hezký den. Na otevřené pláni trochu foukal vítr, ale to pak v údolí zmizelo, prostě fajn pocit. Navíc jsem nastoupil na druhou polovinu trasy a už se blížím do Náměště. Místy jsme zažíval takový zvláštní velmi křehký stav propojení mysli a těla. Tělo se pohybovalo, kladlo nohu před nohu a já jsem jej nechal. Nechal jsem jej jít svou vlastní rychlostí. Ta přirozená rychlost je důležitá, tuto rychlost nelze regulovat. Chtěl jsem aby tělo šlo, ale nezasahoval jsem do toho jak jde, to bylo klíčové. V těchto chvílích jsem nepociťoval vůbec žádnou únavu, žádný tělesný ani duševní problém. Vše vždy skončilo v momentě, kdy jsem začal myslet na odpočinek. Myšlenka na odpočinek totiž zpětně generuje pocit diskomfortu - proč by jinak chtěl člověk odpočívat. Vzájemně to zarezonuje a únava vystřelí do výše. Čím více myslím na zastavení v nějakém mezicíli, tím jsem unavenější. Je v pořádku myslet na cíl, ale nikdy si jej člověk nesmí spojovat s nějakou úlevou, sednutím, odpočinkem - to je špatný program. Správný program týkající se trasy je "dojdu tam a tam a od tam bude tolik a tolik, fajn, možná se trochu a napiju a dám si tyčinku, možná se ani nezastavím, hned půjdu dál"

Pocit samovolné chůze mi vydržel až do Čučic (78 km). Od tam jsem už nedokázal myslet moc na nic jiného než to, že mě bolí nohy a že bych si rád sednul, nebo ještě lépe lehnul nebo prostě někam svalil nejlépe do tepla atd. atd., zkrátka cesta mě moc nebavila. Upnul jsem se na 90. kilometr. Říkal jsem si, že až mi do cíle bude zbývat méně než 10 km, tak už to bude prostě v pohodě. No jo, jenže to znamenalo přesně to co jsem si naprogramoval a sice, že následujícch 12 km bylo dost utrpení. Naštěstí tedy mě nebolelo nic konkrétního, žádný sval či kloub. Trochu mě bylo těžko od žaludku, rozhodně jsem neměl potřebu jíst (6 tyčinek jsem nakonec přivezl domů), dokonce jsem myslel, zda něco nepůjde horem zpátky, ale to se nestalo. Přestávek bylo dost, zhruba co hodinu. Tempo jsem měl okolo 5 km za hodinu v chůzi, ale s přestávakami to kleslo na 4 km/hod. Upnul jsem se na jeden cíl a to Lovecký zámek na Vlčím kopci. Krátce před ním, už byla cesta docela peklíčko. No a pak jsem tam došel. Natáhnul jsem se na lavičku a dopil kafe. Na mobilu jsem zapnul stopaře, abych stále věděl jak to mám ještě daleko do Náměště. Nyní to mělo být dle rozcestníku 9,5 km. Fajn. Zvedl jsem se, rozešel a únava byla pryč.

Šlo se mi skvěle, měl jsem dobrou náladu, občas jsem se podíval na mobil a měl jsem radost, že cesta pomalu ubíhá. Bavil jsem se lidma co jsem potkal. Moc jich nebylo, ale s každým jsem se bavil. Už to bylo dobrý. Ve Zňátkách jsem si dal poslední přestávečku a už jsem valil z kopce do Náměště. 

A pak to přišlo. Nádraží, vytopená hala s automatem na bagety a kafe, volné sedačky na odpočinutí těla. Nádhera. Vlak jede za hodinu - super. Mám krásnou hodinku. Sundavám boty. V čekárně je tak teplo, že to není problém. Kupuji toust a kafe. Jsem spokojen. 

Přišel jsem v 18:25. Cesta mi trvala 21 hodin a 35 minut. Rychlost 4,6 km/hod - to je skvělé.

Podolská padesátka

Tady je mapka: https://mapy.cz/s/hubeserako

Padesátku jsem si vytyčil jako přípravu na stovku. Říkal jsem si, že si jí projdu jako takový jednodenní výlet nějakým svižným tempem, abych si vyzkoušel, jak rychle to půjde a jak moc budu unavený a tak.

Pak jsem taky uvažoval, že bych na tu trasu někoho přibral, ale nakonec jsem se ovládl a "akci" jsem nezveřejnil. Já vlastně nejraději chodím sám. Je to tak.

No a nakonec jsem uvažoval, co kdybych trochu popoběhnul? Jen tak trošku, když budu mít náladu. Vezmu si sebou jen nejnutnější věci, trochu pítí a jídla, začnu trošku jako během a až mě to přestane bavit tak přejdu do chůze a bude to pohodička. Den předem jsem doma řek že přijdu okolo třetí odpoledne, počítal jsem s časem kolem sedmi hodin. Sedm hodin na padesát kolimetrů, je rychlost sedm kilimetrů za hodinu, což znamená zhruba polovinu běhu a polovinu svižné chůze.

A teď jak to dopadlo.

Z domu jsem odcházel v sobotu 12.2.2022 v 6:30. Měl jsem na sobě běžecké legíny, přes ně trenky, triko krátké, triko dlouhé a moji novou skvělou bundu do deště Etalon. V baťůžku jsem měl 300 g masa, asi půl litru kafe, půl litru vody, peněženku, mobil, náhradní ponožky, kapesníky a nějaké náplasti. Boty jsem zvolil běžecké terénní Reeboky - tekové skoro netlumené levné boty, podobné těm na Spartan.

Hned za domem jsem zjistil, že můj běžecký batoh má vlastně rozbitý bederní popruh. No co už, hrudní popruh byl funkční a na ten malý batůžek to stačilo, takže ok.

Vyběhnul jsem hned od domu, pomalinku svítalo, bylo kolem nuly, běželo se moc hezky. Poprvé jsem přešel do chůze, když jsem v Hostěnicích vybíhal takovou stráň mezi hřištěm a výpadovkou. Je to opravdu příkrá zarostlá stráň dlouhá méně než 100 metrů a běhám ji jen pokud opravdu honím čas, což teď nebylo. Pak jsem pokračoval na Kalečník a pochvaloval jsem si, jak stále nejsem absolutně vůbec unavený. Běžel jsem takovým pomalým nenáročným tempem, bláto bylo zamrzlé, ale ne na kámen, tak akorát - prostě nádherný terén. Na Kalečníku velká potřeba :-) Zároveň jsem sundal bundu. Byla zevnitř trochu vlhká, ale do té doby krásně hřála, takže to nevnímám nějak špatně. Bunda je fajn. Pak mi byla trochu zima, ale říkal jsem si, že je to stimulující k většímu výkonu. Ha! První úvaha o nějakém výkonu.

Chvilku mě pobolívalo pravé koleno. Dost mě to děsí, protože jsem zažil, že mě bolest kolena v podstatě úplně zastavila. Pořád všem říkám že na bolest kloubů je nejlepší trvalá mírná zátěž, tedy chůze, běh, a teď bych sám musel přiznat, že to prostě neopomáhá a navíc bych měl zkažený výlet. Naštěstí to trvalo jen celkem krátce a pak to úplně odešlo. Mírná zátěž funguje. Moje klouby fungují jak mají.

Pořád běžím. Když jsem probíhal žlutou značku (na začátku asi 30 metrů krpál - takže chůze) tak jsem už začínal pociťovat jakousi únavu. Takže po seběhnutí do Rakoveckého údolí jsem si dal pauzičku s kafem. Bylo hnusný. Doma jsem do něj přidal med a zázvorový likér, ale nějak se to nevyvedlo. No nic. Mrknul jsem na hodiny. Uf, jsem o dost rychlejší než jsem myslel, asi 20 km za cca 2:15. Nicméně i tak začínám tušit, že možná celou cestu poběžím. 

Rakovecké údolí to byla místy docela divočina. Nejdřív absence mostu přes Rakovecký potok, pak dost blátivá cesta, polom přes křižovatku, takže kromě toho, že se to muselo obcházet, ještě bylo potřeba se navigovat mobilem. Už jsem měl docela dost, blížil se bod obratu, který jsem si umístil do Jedovnic. Tam jsem si chtěl dát větší pauzu a trochu se najíst. Zpětně když o tom přemýšlím, zaujalo mne jak často si kladu tyhle cíle - až dojdu tam a tam tak si dám pauzu. Proč si nedám pauzu hned, když jsem unavený? Jaký to má smysl trápit se dosažením nějakého pseudocíle, když by se po pauzičce ten cíl vlastně dosáhl možná snáze. No a tahle úvaha mi zřejmě v tu chvíli asi proběhla v hlavě. Míjel jsem turistický přístřešek, takové ty dvě lavičky se stolem a stříškou, ještě asi dva kilometry před Jedovnickým obratem a prostě jsem se zastavil a sednul si. Sluníčko svítilo, otevřel jsem pixlu s masem a ... fajn, bylo dobře. Posilněn, uspokojen jsem zase vyběhnul. Terén byl pak obzvláš těžký. Budoval se tam nějaký vodovod, a ačkoli byla stavba již hotová a staveniště hezky uklizené a čisté, zřejmě to provedli tak, že celou tu původně rezježděnou cestu zorali a srovnali bránou takže vytvořili kontinuální, hezké, rovné, měkké bláto, které tady bohužel nebylo tolik zmrzlé. Docela blbá cesta.

Byl jsem rád, když se pak objevilo Jedovnické rozcestí a já odbočil na fakt pěknou mírně stoupavou lesní cestu. To už jsem přemýšlel jak to bude. Poběžím celou cestu? V kolik asi doběhnu? Hodiny jsem moc nesledoval. Ale už jsem měl jakési ambice doběhnout před druhou hodinou. V docela dobrém rozpoložení jsme doběhl do Křtin, zvon na kostele zrovna jednou ťuknul a ciferník ukazoval čtvrt na jedenáct, za sebou jsem měl více než 30 km. A přišla krize.

Silnice, byť z kopce, mě prostě vždycky sežere. Mám k ní takový odpor, že mi vezme všechnu energii. Musím s tím něco dělat. Každopádně jsem si naplánoval, že za Křtinami v kopci směrem na Ochoz přejdu do chůze a trochu si odpočinu. Cesta chůzí do kopce je paradoxně odpočinkem. Nakonec ten kopec byl daleko mírnější než jsem myslel, že bude, ale i tak jsem jej vyšel a opravdu jsem si odpočal. Měkká lesní cesta - nádhera. Takže jsem šel asi 1,2 km (teď koukám do mapy). Pak jsem se zase rozběhnul a už jsem začal potkával vycházkáře. Cestou dolů jsem myslel na to jak jsou některé cesty v Moravskem krasu občas zrádné. Kamenitá koryta plná pevných i volných kamenů celá zasypaná listím. Ale nic se nestalo a už se blíží Ochoz.

V Ochozi jsem po zkušenosti ze Křtin očekával krizi, ale nepřišla. Fajn. Pokračoval jsem dál směrem do údolí Říčky, výletníků dost přibylo. A teď z nějakého důvodu přišla krize. Cesta z kopce, mělo by se běžet krásně, ale nějak to nebylo ono. OK, pod Pekárnou se zastavím, dám si kafe a uvidíme. Tak se taky stalo. Bylo krátce po jedenácté, do cíle mi zbývá asi 10 km. Bylo mi docela dobře, ale zároveň jsem věděl, že to nejhorší mě čeká právě teď. Člověk si může cestou říkat - jó až budu u Pekárny to bude pohoda, to už bude kousek, potom Jó až budu u Mušky to už budu skoro doma. Jenže to "skoro" je hodně zásadní. Člověk má v nohách přes čtyřicet kilometrů a i když už mu zbývá jen "pár kiláčků" tak právě tyto kiláčky jsou ten nejhorší masakr. Nicméně k té Mušce to bylo ještě jakž takž, od Mušky už to bylo peklo. 

Upínal jsem se ke stále bližším cílům - teď je konec Trojky, fajn, už vidím hráz, OK, začátek Dvojky, trochu stoupání - tady to je zajímavé, v téhle fázi po 45 km běhu je tělu úplně fuk jestli běží po rovině, nohoru nebo dolu, všechno bolí stejně, dokonce dolů snad i trochu víc - pak rovinka k Rakovi. Hospoda u Raka, to byl bod, k němuž jsem se upínal delší dobu. Říkal jsem si, že pokud tam doběhnu, tak už prostě doběhnu až domů. Ale dosažení hospody u Raka únavu nijak nezmenší, takže jedu dál, tuším, že se tvářím jak úplně zdrchanej člověk, hlavu mírně na stranu, ve tváří ztrápený výraz, ale nikdo se nepozastavuje. Občas proti mne beží bežci co si obíhají Mariánské - svině, jsou tak v pohodě - kopeček nad konečnou autobusu - přecházím do chůze a zjišťuji, že je to mnohem horší, nohy jsou už tak zvyklé na běh, že chůzi nedávají, objevuje se nečekaně velká bolest, tak zase běžím - Truksův mlýn, klesání, stoupání, plot u Zukaláku, Zukalák, parkoviště, stoupání do Podolí, už se cítím dobře, teď už to dám, únava je obrovská, ale běžím, překonávám vrcholek, sbíhám, studna, křižovatka, rozhlížím se - teď jsem tak unavený, že bych snad autu ani neuhnul, uvědomuji si, že to je reálné nebezpečí - Uličky, zastavuji, mrknu na mobil, 12:11. Uf. Nohy teď bolí úplně hrozně. Doma se svalím na gauč, nejsem schopen cokoli udělat, nohy bolí i v leže, hledám polohu, piju. 

Asi za půl hodiny už můžu jakž takž fungovat, za dvě hodiny jsem už v pohodě. :-)

Cesta přesně 50 km (+- asi 100 metrů), převýšení 670 metrů, čas 5 hodin a 40 minut, rychlost 8,8 km/h. Jsem spokojen.

Kromě belesti kolena, která trvala někde mezi 10. a 20. kilometrem a byla opravdu jen velmi mírná, jsem neměl žádný kloubní svalový či šlachový problém. Ale nebylo mi moc dobře od žaludku. V poslední fázi běhu, posledních 10 km, jsem měl problémy s dýcháním, měl jsem pocit, že se nemám kam nadechnout, břicho i hrudník jakoby stažené, na plicích mě trochu bolelo, břicho mě bolelo. Nedokázal jsem se "nafouknout". Byl jsem jak vypuštěný balónek v nějakém tuhém pouzdře. To byl ale kromě celkové únavy jediný tělesný problém. Suma sumárum to tedy hodnotím tak, že tělo fungovalo dobře, žádný lokální problém, pouze celková únava. To vnímám pozitivně.