Na vandr jsem tentokrát nešel sám, přidal se Pája. Celý vandr 11. a 12. 12.2021 byl nakonec na docela slušné vrstvě sněhu, cca 5 až 20 cm, dle místa. Bez sněhu to nebylo nikde, silnice většinou s vrstvou ledu.
Pája i já jsme testovali nové nesmeky. Já snowline ultralite, Pája měl gumové nesmeky se třemi hroty spíše městského typu. Já jsem měl boty už se značně ošoupaným gripem, takže bez nesmeků byly fakt kluzký, Pája měl naopak nové boty. Takže výsledek byl že Pájovi to fungovalo fakt dobře - ve sněhu zafungoval grip nové podrážky, na ledu pak nesmek. Moje úžasně vychytané nesmeky měli jednu zásadní nevýhodu - mokrý sníh se na ně dost lepil a vytvářel tak na podrážkách velké bambule sněhu, to bylo opravdu hodně nepříjemné. Na druhou stranu zpětným pohledem myslím, že absolvovat celou tu trasu na mých ošoupaných botách by bylo asi na hranicích možností. S nesmeky jsem mohl dělat seběhy z kopce úplně beze strachu, že bych uklouznul, ve Vranově jsem seběhl zledovatělé schody, kde každý stupeň byl pokryt takovým tím klínem ledu, který ze schodů dělal prakticky kontinuální klouzačku. Pán co šel nahoru, se dost divil když jsem kolem něj proběhnul. Takže jo, nesmeky snowline byť s nevýhodou lepení mokrého směhu, jsou skvělá věc, zejména pak ve spojení s ošoupaným gripem, kdy plně nahrazují trakci boty.
A trochu tedy k tomu vandru. Vyjeli jsme prvním raním vlakem v 5:39 z Brna, v J.H. jsme vystupovali těsně před devátou. Nálada první den byla skvělá, s Pájou jsme si skvěle popovídali, prakticky celou cestu. Terén byl docela jednoduchý, celé spíše rovinaté, nejvyšší bod byl kolem 700 m n.m. (J.H. nádraží je cca 480 m n.m.) Sníh cestu trochu ztěžoval, ale zas tak moc ho nebylo a většinu cest už projeli "ofroudisté" takže jsme šli "v kolejích". Sem tam byla běžkařská stopa, ale spíše vyjímečně, resp. bylo poznat že je po jediném běžkaři, přitom podmínky pro běžky určitě byly. 5 cm sněhu navíc by asi neuškodilo, ale určitě to šlo.
V dobrém rozmaru jsme se blížili Kunžaku, což byla taková první zastávka na malý odpočinek (18,6 km). Hospoda byla otevřena a po vstupu se nikdo na nic neptal. Hurá, klid, pohoda. Já dvě pivka, Pája pivo a kafe. Jídlo jsme měli sebou, tak jsme už jen zaplatili a pokračovali. Před Kunžakem jsem potkali dvě krásný jabloně plné zmrzlých jablek. Byla vynikající - sladká mňamka.
Za Kunžakem jsme konečně pokračovali hlubokými hvozdy České Kanady. Přes Rožnov (28,4 km), kolem bizoní farmy až jsme si musli dát obědovou přestávku uprostřed lesa (32,3 km, 630 m n.m.). Já vepřové maso s chlebem, Pája "manu" rozpuštěnou ve vodě. Mezitím už se dost setmělo, tak jsme vytáhli čelovky. Já jsem zkoušel nvou Petzl lite - svítí dobře, je lehká, je fajn, ale já jsem ji vlastně moc nevyužil, měl jsem pocit že to není potřeba. Trasu jsem dost často kontroloval na mobilu, takže bych vlastně mohl jít podle mobilu v úplné tmě :-) když pominu neopominutelné nástrahy terénu. Pája měl taky nějakýho pezla a svítil - byla to fajn. Do Mutišova (44,2) jsme dorazili okolo 18:30. Trasa nám tedy zabrala 9,5 hodiny, cestovní rychlost 4,65 km/hod - to je myslím hodně slušný tempo. Asi je to dáno tím takřka zanedbatelným převýšením, které bylo jen 520 nahoru, 490 dolů.
V Mutišově jsme bydleli u úžasných lidí - Tom a (uf zapomněl jsem), přistěhovalci z Ostravy, kteří se aktivně podílejí na místní kultuře. Podnikají kencerty, postavili pumptrack (nevím jak se to píše) a snad i další věci. Spali jsme v neskutečné místnosti obsahující nejrůznější zvukové aparatury, osvětlovací techniku, milión gramofonových desek, ponk a spousty dílenskýho nářadí, starý laťovkový nábytek z první republiky, kotel a akumulační nádrž, obrovský masivní dřevěný stůl, spostu knih a dva gauče. Spát jsme šli okolo 21:00
Druhý den zazvonil budík v 1:30. Vyšli jsme trošku zblblí asi ve 2:15. Pájovi se moc dobře nešlo. Plán byl takový, že společně dojdeme do Vranova a já pak budu pokračovat do Znojma. No jo, jenže Vranov byl 46 km a abych mohl pokračovat do Znojma, musel jsem z Vranova odejít někdy kolem 13:00. To chtělo docela svižnou chůzi. Cesta nebyla příliš zajímavá. Tma, sníh, rovina, zledovatělá silnice. V Písečné (11,7 km) Pája prohlásil, že to asi moc nepůjde a že si půjde vlastním tempem. No po zralé úvaze jsem ho přesvědčil ať úplně změní trasu a šel do Jemnice. Pokračováním v daném kurzu by se totiž vzdaloval od možných "únikových bodů". A posléze jsem zjistil, že jsem mu poradil fakt dobře. Brzy na to jsem dorazil k česko-rakouské hranici vedoucí mezi poli a šel jsem po bílé pláni rovně asi 12 km. To byla jednoznačně nejnamáhavější část celé cesty. Stopa byla vyjetá jen nějakou čtyřkolkou kam člověk ani nencpal nohy, furt jsem všelijak klopítal. Občas stopa úplně zmizela a já se brodil sněhem, občas byla stopy "hezká" traktorová. No ale sumasumárum jsem byl fakt rád když jsem po dvou a půl hodině došel na hraniční přechod Vratěnín (27,6), kde se cesta zase zanořovala do lesa. Asi v polovině hraniční cesty jsem si v pěkném krytém přístřešku udělal snídaňovou
pauzu - sněd jsem zbytek jedné krabičky masa a trochu chleba a popíjel kafe z
domu. V druhé polovině cesty se rozednilo a vypadalo to, že bude modrý slunečný den. A jo, byl :-).
Z Vratěnína jsem seběhl do Podhradí nad Dyjí (35,0 km) - seběh prudkého kopce s nesmeky - super - a začal zase stoupat směr Vranov. Šel jsem svižně, bál jsem se abych to Znojmo stihnul do 20:00 kdy má jet poslední bus. Limit jsem si dal do 12:00 dorazit do Vranova, jinak končím ve Vranově a jedu domů busem.
Mezitím jsem vystoupil ze zastíněného údolí Podhradí nahoru a slunce začlo krásně hřát. Svlíknul jsem se do půli těla a nechal lehounký vítr ať mnou prostupuje a čistí - bylo to fakt krásný. Nicméně po 1,5 km jsem dorazil do Starého Petřína (39 km), a než jsem se oblík', lítal nade mnou dron - to nebylo moc příjemné, mít brokovnici, tak je po dronovi. Tak jsem po zamrzlých silničkách s malým provozem pokračoval až do Podmiče (43,4 km), cestou jsem ale ještě v Novém Petříně našel zase krásnou jabloň. Tři jablka jsem si rozmrazil pod tričkem a jedl cestou do Podmiče - to byla nirvána, tak dobrý jabka jsem snad v životě neměl. Do Vranova nad Dyjí (46,6) jsem dorazil asi v 11:10 - fajn. Z první hospody mě vykázali, ve druhé se na nic neptali. Dal jsem si moravskýho vrabca, česnečku a pivo a do falšky jsem si nechal udělat dvě velký kafe. Nálada super a když jsem odcházel, zrovna zvonili poledne - krása.
Vyšel jsem pomalu, oběd mě tížil, asi po hodině jsem zase zrychlil a postupně jsem se dostal do slušenho tempa. Mířil jsem známou pašeráckou cestou do Lukova (58,0 km), kde mě popadla rychlá potřeba na velkou. No tak jsem za vesnicí (už dost natěsno) proved co bylo potřeba načež jsem asi 70 metrů ode mne spatřil dvojici, kterak mne pozoruje - no sranda musí bejt - pak jsem je ještě dokonce míjel na cestě :-). Za Lukovem jsem si udělal malou pauzu na kafe - bylo výborný, ještě trochu vlažný, mňam. A od týhle chvíle už to byla čirá eufórie. Až k dyji jsem skoro běžel. Cestou jsem ještě potkal kouzelnýho dědečka (nekecám, fakt tam byl). Od Dyje to začlo zase trochu stoupat, euforie trochu opadla, ale dobrá nálada se držela a únava nebyla nijak dramatická. Tak jsem došel do Popic a Konic (72,0 km), kde jsem si chtěl dát ještě před závěrem cesty pivko, no cedule tučným písmem na dveřích mne od toho odradily. Pak jsem prošel krásným sado-parkem přes Kraví horu - už za tmy, ale bez čelovky - tu jsem měl sice nachystanou v kapse batohu, ale nakonce jsem ji nevytáh, svítil měsíc a nesmeky eliminovaly jakékoli riziko uklouznutí, takže více světla nebylo potřeba. Případnou navigaci obstarala mapa v mobilu. No a objevilo se Znojmo. Zase jsem seběhnul k Dyji a vešel do města. Město bylo sváteční a plné lidí, ale mě to spíše znervóznilo než potěšilo - příliš prudký kontrast z osamnění do nacpaného osvětleného města. A jsem na vlakovém a autobusovém nádraží (76,5 km), je 17:45.
Autobus jsem nakonec zamít, vlak v 17:56 taky - potřeboval jsem se trochu zušlechtit než nastoupím a jel jsem až v 18:56 vlakem přes Břeclav. Přezul jsem si ponožky a boty. Noha vypadala jak po hodně dlouhé koupeli, ale puchýřek jen jeden maličký na vnitřní straně levého palce. Dvoje suché čisté ponožky a čisté boty minimusky byly čirá radost, mokré ponožky a boty jsem neprodyšně uzavřel, bylo to nutné :-). Po asi hodinové pauze na lavičce jsem pak měl problém se hýbat a teplo mi taky moc nebylo, naštěstí vlak byl děsně přetopený, což mi ale velmi vyhovovalo. .... Když jsem pak dorazil ve 22:10 do Mariánskýho údolí, že dojdu pěšky domů, rozcházel jsem se opravdu těžko. Šel jsem pomaloučku co noha nohu mine až na konce Líšně, pak jsem si řek, že bych možná mohl trochu zrychlit, tak jsem to udělal. Pak jsem si zase řek, že v minimuskách by se možná lépe běželo než šlo, tak jsem se trochu rozklusal, no a kolem Zukaláku už jsem regulérně rychle běžel. Zastavil jsem se až v Uličkách. No a v tu chvíli jsem usoudil, že stovka už nebude problém.
Takže trasu 76,5 km jsem ušel za 15,5 hodiny, rychlost 4,94 km/hod. Převýšení 1060 nahoru, 1300 dolů
Batoh jsem měl na začátku v J.H. asi na 7,5 kg, Ve Znojmě to bylo určitě pod 7,0, s tím už se dá i běžet. Domů jsem přines plnou krabičku vepřového masa (kvůli nejistotě ohledně hospod, jsem musel zvýšit zásobu) a jedny čisté ponožky a jedno tričko s dlouhým rukávem, ručník jsem taktéž nepoužil. Jinak celkem výbava byla přiměřená.
