Ivančická stofka

 Mapka je tady: https://mapy.cz/s/hobevuvejo

Na cestu jsem vyrazil autobusem z Bedřichovic asi v 19:00 v pátek 25.2.2022. Vlakem jsem dojel do Třebíče a v podstatě vystoupením z vlaku ve 20:50 začala moje pouť. (do trasy je započítán i perón :-)

Pouť by podle mapy měla být dlouhá přesně 100 km. Ono to je samozřejmě trochu jinak, ale věřím že zhruba plus mínus párset metrů to tak je. Prostě to číslo má pro mne jistou magii nebo spíše přitažlivost. Ušel jsem stovku - vau!

V únoru jsou noci ještě dlouhé, takže polovina cesty probíhala ve tmě. Bohužel nesvítil ani měsíc. Hvězdy se snažily, bylo jasno - aspoň z počátku - ale hvězdy noc neprosvítí. Tak jsem spoléhal na čelovku, která se ovšem úkolu zhostila perfektně. Nejdříve jsem ji šetřil, že tří stupňů svítivosti jsem používal ten nejnižší a ještě jsem ji občas i vypínal nebo přepínal na druhý stupeň dle podmínek, ale po asi třech hodinách chůze, mě to přestalo bavit, a měl jsem ji trvale na střední výkon, což už je dobré osvětlení i na neznámou trasu. Měl jsem záložní powerbanku a záložní tuškové baterky, takže jsem byl na případný výpadek světla jakž takž připraven.

Co mě ale přeci jen překvapilo, byly polomy na cestě. Bylo jich dost a byly občas opravdu náročné na překonání. V kombinaci s tmou, špatně viditelnou a značenou pěšinou to někdy bylo dost náročné. Kromě samotného překonání hrozily i zacházky a bloudění. Nicméně v orientaci vždy spolehlivě pomohla GPS a mapa v mobilu, s tíhle vybavením (pokud je funkční) se člověk ani ve tmě a těžkém terénu nemůže příliš ztratit. 

Z Třebíče jsem vyrazil dost svižně. Cesta zhruba prvních 15 km nebyla úplně snadná, v podstatě viz odstavec výše. Přesto jsem pln energie měl průměrné tempo cca 5 km/h, což na ten terén bylo fakt slušný. Po prvním odpočinku na asi 18 km následovala konečně dobrá cesta a já jsem mohl jít v klidu a "nabrat čas". Ne že by nějak spěchal, ale cílem bylo ujít to určitě za 24 hodin a pokud možno tak za 20 hodin. Nekonec se druhý cíl nezadařil, ale o tom asi bude ještě řeč. Každopádně tušil jsem že čím dále, tím půjdu pomaleji, proto jsem se nažil, dokud mám síly, jít spíše rychleji.

Cesta byla naštěstí jednoduchá na zapamatování - do Ivančic po červené, z Ivančic po zelené. S jednou vyjímkou hned na začátku aby stofka byla stovkou. Takže jsem teď valil po červené a myslel jsem na všelijaké věci a občas i na cestu a co je kolem. Ale to méně. Více mi vyhovuje, když cesta ubíhá tak nějak mimochodem, okolí vlastně moc nevnímám. Mám rád když mě neruší - například hlukem. Bohužel blízké Dukovany si občas pozornost vynutily. 

Takto jsem došel až k hrázi Mohelna (45 km). Přestávky jsem měl ve žlebu (18,3 km) a v Popůvkách (32 km), časy si nepamatuji. Tady začala trochu krize trvající v podstatě až do Ivančic. Ne že bych nebyl schopen jít, ale neměl jsem z toho moc radost, přitom zrovna cesta od Mohlena po rozcestí pod Templštýnem je moc pěkná. Bylo to ale zkrátka takových těžších 20 km. Bolel mě zadek (opravdu, docela silná bolest hýžďového svalstva - kdo by to byl řek). Takže další přestávka na 47,5 km, sedl jsem si do předsíňky nějaké chatky a snědl většinu masa. Byla mi dost zima, pomalinku začalo svítat. Na sobě jsem měl běžecké leginy přes ně gatě, nahoře krátké triko, dlouhé triko a nepromakavou lehkou bundu. Nic moc na to že bylo pod nulou a krátce před tím byla malá chumelenice.

Obecně počasí bylo ale docela dobré. Vůbec nefoukal vítr, bláto na zemi bylo zamrzlé. To je dobrá kombinace, nicméně spolu s únavou přicházela i potřeba se více obklíknout a drahocenou energii chránit. Zkrátka s únavou přicházel i pocit chladu. Rozhodně teplejší mikina by bodla.

Další zastavení pro Templštýnem (54 km), vzpomínka na dovolené s dětmi :-)

Další zastavení u Tří Teplářů (57,5)

Malý odpočinek nad Řeznovicema (61)

A konečně jsou tu Ivančice (66 km). V obchodě jsem si koupil slazenou vodu, 6 různých tyčinek (Mars a tak podobně), tvarohový závin, tři slazené ochucené kefíry a kafe v plechovce. Na lavičce jsem snědl závin, přelil si vodu a vypil dva kefíry. Studené kefíry mě totálně ochladily - byla mi hrozná zima - špatný nápad. Sotva jsem došel do bufetu - chlebíčkárny - kde jsem si dal vídeňskou kávu, pomalu ji srkal a u topení jsem se rozehříval. Asi po 15 minutách už to bylo dobrý. Zaplatil jsem a pomalu jsem se kulhavě vypotácel. Bylo asi 10:30.

Rozcházel jsem se asi na kilometru, nicméně pak mne překvapilo, jak se mi jde dobře. To bylo fajn, dost mě to uklidnilo, protože jak jsem psal, těch 15 km před Ivančicema mě docela vyšťavily. Teď už bylo světlo, vypadalo to na hezký den. Na otevřené pláni trochu foukal vítr, ale to pak v údolí zmizelo, prostě fajn pocit. Navíc jsem nastoupil na druhou polovinu trasy a už se blížím do Náměště. Místy jsme zažíval takový zvláštní velmi křehký stav propojení mysli a těla. Tělo se pohybovalo, kladlo nohu před nohu a já jsem jej nechal. Nechal jsem jej jít svou vlastní rychlostí. Ta přirozená rychlost je důležitá, tuto rychlost nelze regulovat. Chtěl jsem aby tělo šlo, ale nezasahoval jsem do toho jak jde, to bylo klíčové. V těchto chvílích jsem nepociťoval vůbec žádnou únavu, žádný tělesný ani duševní problém. Vše vždy skončilo v momentě, kdy jsem začal myslet na odpočinek. Myšlenka na odpočinek totiž zpětně generuje pocit diskomfortu - proč by jinak chtěl člověk odpočívat. Vzájemně to zarezonuje a únava vystřelí do výše. Čím více myslím na zastavení v nějakém mezicíli, tím jsem unavenější. Je v pořádku myslet na cíl, ale nikdy si jej člověk nesmí spojovat s nějakou úlevou, sednutím, odpočinkem - to je špatný program. Správný program týkající se trasy je "dojdu tam a tam a od tam bude tolik a tolik, fajn, možná se trochu a napiju a dám si tyčinku, možná se ani nezastavím, hned půjdu dál"

Pocit samovolné chůze mi vydržel až do Čučic (78 km). Od tam jsem už nedokázal myslet moc na nic jiného než to, že mě bolí nohy a že bych si rád sednul, nebo ještě lépe lehnul nebo prostě někam svalil nejlépe do tepla atd. atd., zkrátka cesta mě moc nebavila. Upnul jsem se na 90. kilometr. Říkal jsem si, že až mi do cíle bude zbývat méně než 10 km, tak už to bude prostě v pohodě. No jo, jenže to znamenalo přesně to co jsem si naprogramoval a sice, že následujícch 12 km bylo dost utrpení. Naštěstí tedy mě nebolelo nic konkrétního, žádný sval či kloub. Trochu mě bylo těžko od žaludku, rozhodně jsem neměl potřebu jíst (6 tyčinek jsem nakonec přivezl domů), dokonce jsem myslel, zda něco nepůjde horem zpátky, ale to se nestalo. Přestávek bylo dost, zhruba co hodinu. Tempo jsem měl okolo 5 km za hodinu v chůzi, ale s přestávakami to kleslo na 4 km/hod. Upnul jsem se na jeden cíl a to Lovecký zámek na Vlčím kopci. Krátce před ním, už byla cesta docela peklíčko. No a pak jsem tam došel. Natáhnul jsem se na lavičku a dopil kafe. Na mobilu jsem zapnul stopaře, abych stále věděl jak to mám ještě daleko do Náměště. Nyní to mělo být dle rozcestníku 9,5 km. Fajn. Zvedl jsem se, rozešel a únava byla pryč.

Šlo se mi skvěle, měl jsem dobrou náladu, občas jsem se podíval na mobil a měl jsem radost, že cesta pomalu ubíhá. Bavil jsem se lidma co jsem potkal. Moc jich nebylo, ale s každým jsem se bavil. Už to bylo dobrý. Ve Zňátkách jsem si dal poslední přestávečku a už jsem valil z kopce do Náměště. 

A pak to přišlo. Nádraží, vytopená hala s automatem na bagety a kafe, volné sedačky na odpočinutí těla. Nádhera. Vlak jede za hodinu - super. Mám krásnou hodinku. Sundavám boty. V čekárně je tak teplo, že to není problém. Kupuji toust a kafe. Jsem spokojen. 

Přišel jsem v 18:25. Cesta mi trvala 21 hodin a 35 minut. Rychlost 4,6 km/hod - to je skvělé.