GR11 - moje výbava

V tomhle příspěvku si chci začerstva shrnout postřehy k výbavě a dalším věcem na něž jsem během cesty narazil

 Já

Myslím, že příprava vlastní tělesné schránky na takový výlet není úplně špatná. Ze starších mých příspěvků je poznat, že jsem pár měsíců až let více chodil. Běhám nepravidelně už asi 10 let, dokážu "uběhnout" až 50 kilometrů (uvozovky kolem zahrnují přestávky a pomalou rychlost takového běhu). Od předloňska jsem začal chodit na víkendové nebo až čtyřdenní vandry. Vlastně mě zprvu překvapilo, jak mě na prvním vandru bolely nohy a celkově jsem byl 4. den hodně unavený už po pár kilometrech. Chůze a běh jsou přeci jen trochu odlišné formy pohybu a je potřeba je trénovat samostatně, jakkoli se zřejmě doplňují ve smyslu celkové tělesné zdatnosti. Zkrátka postupně jsem dospěl až k oné stovce za jeden den a doufal jsem, že příprava jest dokonána. Zpětně musím říct, že jo. Pouť přes Pyreneje jsem si užíval, přestože jsem šel větší dávky než většina chodců na této trase. Pro dobrou psyschickou formu je určitě dobrá fyzická forma nutností. Už jen jako prevence proti půchýřům, bolavým kolenům a kyčlím ale samozřejmě i celková vytrvalost, díky níž člověk může dojít tam kam chce a né jen tam kam mu jeho tělo dovolí. Všechny tyhle věci dokážou jinak z pouti udělat při nedostatečné přípravě slušné peklo.

Batoh

Měl jsem jednokomorový lehký zvrchu plněný Naturhike 60+5. Nosil jsem jej naplněný většinou na 40 litrů (základní tvar), vyjímečně po nějakém nákupu jídla a současně plné dávce vody (3 litry), jsem využil i větší objem, což nebyl problém. Za mě skvělá volba.

Všechno na zádech (i s batohem) vážilo lehounce přes osm kilo. S jídlem a vodou se hmotnost nesená na zádech pohybovala asi od devíti do čtrnácti kil - odhadem, cestou jsem nic nevážil. Ten rozdíl byl ale hodně znát, rozhodně jsem se stále snažil netahat nic zbytečně. Absolvovat tuhle cestu s batohem těžkým více než 15 kg musí být opravdu slušný výkon, o který ovšem nestojím.

Spacák

Spacák Rab Neutrino 400 nebyl moc fajn. Byl moc teplý (komfort -2 °C) a nebyl rozepínací až dolů (zip jen 3/4 délky). S tou teplotou je to asi v pohodě, měl jsem štěstí na docela vysoké teploty i přes noc, což nemusí být vždy, ale tu možnost rozepnutí na deku považuji nyní za důležitou vlastnost, nohy jsem měl někdy až přehřáté. Kompresní obal jsme nechal doma a spacák jsem cpal přímo na dno batohu, hezky se tak zaplnil příslušný tvar a spacák nebyl tolik zmáčknutý, což mu prospívá.

Do spacáku jsem měl skvělé spacákové ponožky ručně pletené z alpaky s hedvábím, 25 gramů obě celkem. Používal jsem je ale spíše mimo spacák ze začátku když bylo ještě chladněji a do mne se po zastavení dala zima. Ze začátku jsem v nich i spal a v průběhu noci jsem si je sundal, ale pak už jsem je nenandával, bylo dost teplo.

Stan

Big Agnes Fly Creek UL2, naprosto skvělá volba. Pro jednoho je úplně luxusně velký, přitom váží malinko přes kilo. Dvouplášťový, paráda. Není úplně samonosný, kolíkování je nutné vždy, ale to není problém. Originální obal jsem nechal doma a balil jsem jej tak, že jsem tropiko, vnitřní stan a kolíky zmuchlal do igelitového pytlíku (jen jsem to tam hodil jak mi to padlo do ruky), odvzdušnil a nacpal nad spacák. Tyčky jsem dal do originálního obalu a zasunul zvenku na batoh na místo pro trekové hole. Zbalení stanu mi takto zabralo asi 3 minuty. Musím říct, že odbourání rolování stanu mi neskutečně vyhovuje.

Karimatka

Nafukovací karimatka Jurek byla fajn, ale trochu unikala, takže ráno jsem se někdy probudil na takové poloměkké. Pak jsem většinou uprostřed noci dofukoval a bylo to celkem dobrý. Na dírku jsem zatím nepřišel - ještě jsem ji nehledal, musí být úplně mrňavá, nepůjde to snadno ... Obal od karimatky sloužil po naplnění nepotřebným oblečením jako polštář. (Edit: nyní jsem doma při ponoření do vany objevil malou dírku v ploše karimatky. Takže zalepení a funguje dál.)

Alumatka

Nejdříve jsem ji vzít nechtěl, mám jednu starší 200gramovou, připadla mi těžká. Pak jsem viděl že se prodává 100gramová, tak jsem ji vzal a bylo to super. Vytáhnul jsem ji skoro automaticky při každé zastávce. Používal jsem ji jako sedátko, lehátko, ubrus, odkládací místo, pořád.

 

Oblečení

To jsem moc vychytané neměl. Rozhodně je potřeba lehká košile nebo volné triko s dlouhým rukávem, to jsem neměl, takže jsem se dost spálil na rukách. Pak, když už se slunko nedalo na spálené kůži vydržet, jsem chvilku chodil v triku na spaní a v kalhotách a spal jsem v mikině. Mikinu jsem měl skvělou od Rabu, ale přeci jen na spaní se až tak nehodila. Jinak asi normál, člověk musí být nachystaný na to, že může pršet a že může fakt hicovat slunko. Hodně mi pomohla kšiltovka s potítkem, jak proti slunku tak proti stékání potu do obličeje tak i jako ochrana proti dešti v kombinaci s bundou s kapucí. Merino tričko je super, to bych vzal vždy, ale pokud je jako jediné, tak má trochu problém, že se špiní a nejde snadno vyprat, špína z popruhů se zažere a triko nevypadá úplně reprezentativně. Podvlíkačky jsem měl na noc, ale myslím, že byly zbytečné, pak už jsem je měl jen jako výplň polštářku, lehké trekovací kalhoty by asi byly lepší. Trenky jsem měl "slipového" střihu a nakonec vlastně jediné. Stačilo to, neměl jsem žádné opruzeniny. Jako zbytečná se ukázala merino čepice a lehké rukavice (používal jsme na držení horkého hrnce, jinak ne)

Oblečení do zimy nebo naopak do přílišného slunce jako v mém případě.

 

Takto jsem byl oblečený asi 90% cesty.

Boty a ponožky

Boty Inov-8 Trial Talon 290 - velikost 43. Kupoval jsme je nadvakrát. Nejdřív velikost 44, jenže ty mi prostě nesedly, vyklouzávaly a puchýř na patě jsem měl v podstatě hned. Pak jsem dlouho váhal, ale nakonec jsem si koupil stejné vel. 43 a byly super. Ještě doma jsem v nich ušel asi 300 km a poté musím konstatovat, že noha s botou vytvořila naprosto kompaktní celek, který skvěle fungoval. Měl jsem cestou trochu puchýře nad patami. Když jdu dlouho po "dobrých cestách" tak jdu samozřejmě přes patu dlouhým krokem a puchýře se mi dělají vzadu hned nad patou - puchýře od stlačování paty, nikoli od nějakého dření o botu. To se objevilo i zde, ale reálný problém jsem měl jen s jedním puchýřkem a jen asi jeden den, jinak jsem o nich vlastně nevěděl - takže OK. Faktem je že určitě minimálně 50% všech kroků této trasy je realizováno přes špičku, v terénu to jinak nejde. Když jdete po kamenité pěšině, nemůžete jít přes patu. Přes patu lze jít pouze po vyrovnané cestě, kde jsou kroky stejné, v horském terénu je každý krok jiný. 

Podrážka bot je skvěle přilnavá. Odklouznutí nohy jsem registroval při sklonech snad nad 60° možná ještě víc, opravdu na suché skále drží skvěle a na mokru nezradí.

Ponožky Bridgedale Ultra Light T2. Hodnocení? Super, super, super a ještě jednou super. Nejdřív jsem měl dvoje, jedny jsem ztratil hned třetí den, takže jsem cestu absolvoval v jedněch ponožkách. (nějaké ponožky jsme sice koupil cestou, ale nesnesly srovnání s těmito, takže jsem je vlastně ani jednou na trek nepoužil, měl jsem je až na cestu zpět do autobusu). Po příjezdu domu jsem ponožky vypral a jsou jako nové!! 800 km a ponožky jsou jako nové. Je to až neuvěřitelné. A absence puchýřů i když jsem je někdy vypral až po třetím dni chůze (stydím se) je opravdu skvělou vizitkou výrobce.

Nicméně boty i ponožky jsem udržoval suché. Někdy jsem ráno nalezl do trochu vlhkých ponožek, když nestačily uschnout po vyprání, ale to nepočítám, to je míra vlhkosti podobná zpoceným nohám. Do brodů jsem s botami nešel, příliš jsme si vážil suchých nohou. Nicméně vody na cestě bylo dost a úplně eliminovat namočení se prakticky nedalo (těch potoků které bylo potřeba přeskákat byly snad stovky a ne vždy to bylo 100% suchou nohou. Na nějaké velké špekulování kudy to přeskákat lépe jsem neměl trpělivost, takže sam tam jsem si trošku nabral - boty i ponožky však rychle vyschly, bylo to v pohodě)

A málem bych zapomněl na skvělou vychytávku. Mám problém s tím, že u každých bot první co se pokazí je polstrování za patou. To se prodře a je tam díra, která trochu kazí celkové držení boty. Ještě doma jsem celý vnitřek paty přelepil speciální záplatou na opravy nepromokavých věcí - takový hladký lepící šusťák. Tím jsem myslím značně zvýšil životnost tohoto místa, resp. pata se neprodřela ikdyž po těch úvodních domácích 300 km už tam náznak prodření byl. Takže zpětně skvělé opatření.

Nicméně boty po 1100 km už nejsou jako nové. Mají dírky po stranách vpředu na ohybu prstů a drop je asi poloviční, zejména na špičce. Dávám jim tak maximálně do 1500 km, což není nijak skvělý výkon (více než 2 Kč/km - nic moc)

Sandály

Sandály jsem předimenzoval. Mám jakési české od firmy vyrábějící lezačky. Hmotnost 410 g. Myslel jsem, že v nich občas půjdu, ale tím, že jsem neměl absolutně žádné problémy s nohama a botama, tak jsem v nich ani jednou nešel - boty byly příliš pohodlné, než abych se jich vzdal. Samozřejmě jsem se přezouval na každé větší přestávce, vyvětrat spocené nohy je rozhodně fajn, ale stačí na to barfoot sandály poloviční hmotnosti.

Vaření

Měl jsme plynovou kartuši 450 g, vydržela 21 dní, vařil jsem hodně. Titanový hrneček 900 ml byl akorát, ačkoli jsem vařil vždy téměř plný. Větší by byl fajn, ale tento stačil. Zajímavé bylo, že jídlo v titanu vůbec nechládne, což v létě není úplně výhoda. Vařič Var2 není nic moc, nožičky se furt kynklají, nejsem z něho nadšený, ale službu udělal, to zase jo. Závětří jsem si vyrobil sám - hmotnost 30 g. Několik vrstev alobalu jsem stočil do válce o průměru hrnce, asi doprostřed výšky jsme procvaknul díry, horní a dolní okraj jsem zpevnil drátem a celé to na hrnci drží pomocí silikonové gumy vyrobené ze zbytku okeního těsnění. Fungovalo skvěle - asi si to patentuji :-) Jen životnost takto vyrobeného závětří je nízká, protože alobal přeci jen trochu hoří - oxiduje - při velké teplotě, chce to ještě trochu vychytat. Kromě samotné funkce závětří má ještě druhotnou funkci, a sice že přidržuje hrneček na vařiči, takže hrneček nespadne, když se do něj trochu drbne. To není nedůležitá vlastnost. 

Důležitou součástí výbavy na vaření je kapesníček na vytření umytého hrnce. Kombinace trochu ohřáté vody na umytí hrnce (cca 1 dcl na cca 50°C) a následné vytření byť né úplně čistým hadříkem mi zajistila vždy chutné kafe i po uvaření slaného mastného kořeněného jídla.

Lžíci jsem měl vlastní dřevěnou jasanovou. Musel jsem trochu zkrátit držátko, aby se vešla do pouzdra, ale jinou bych nechtěl. Dřevem člověk může bez rozpaků dřít hrnec aniž by se bál poškrábání (oproti kovu) a oproti plastu není potřeba se bát utavení o horké dno. Navíc je krásná.

Ostatní

mobil - rozhodně navigace v mobilu je skvělá věc. Pokud jsem byl 10 metrů mimo cestu, tak mi to navigace už byla schopná ukázat, takže jsem opravdu nemohl moc zabloudit. Bloudění po cestě (jít po cestě vedoucí jinam) lze snadno, stačí se prostě zemyslet a přehlídnout odbočku, ale sejít mimo cestu je díky mobilu skoro nemožné. Naopak bez něj to je docela snadné, pěšiny se v těžkém terénu furt rozchází, končí nebo se vrací zpět na správnou cestu, někdy se skáče po kamenech aniž by tam jakákoli cesta byla. Takže španělské mapy offline na mapy.cz v mobilu, super. GPS funguje i v režimu letadlo, takže se lze navigovat poměrně úsporně z hlediska spotřeby baterky.
solár - hodnocení tak na 50%. Funguje, ale bez nabíjení na Refugios jsem se neobešel, navíc mi jej nakonec v kempu ukradli, takže velká powerbanka by možná byla lepší, vlastně nevím.
čelovka Petzl Actik - v červnu (krátké noci) jsem skoro nepoužil, ale rozhodně je dobrý ji mít. Přeci jen v těžkém terénu odejít v noci dvacet metrů od stanu na záchod může klidně znamenat, že se člověk už nedokáže vrátit, je dobré to nepodceňovat a mít ji vždy u sebe. Kdybych tuhle situaci už dvakrát v životě nezažil, skoro bych tomu nevěřil, ale je to tak. Nakonec jsem se vždy našel, ale ta chvíle paniky není nic moc.
nabíječka + 2x kabel - to je jasný
peněženka malá - lze nahradit pytlíkem, ale jinak fajn, rozhodně nebrat dvě na různé měny.
nůž švýcar malý - myslím, že jsem použil jen velký a malý nůž, nůžky, pinzetu a párátko, jinak nic. Takže nějaké velké multifunkce jsou naprd.
toaletní papír - myslel jsem, že jej ani nebudu potřebovat (pěkné tuhé bobky), ale spotřeba byla nečekaně mnohem větší, takže jsem musel doplňovat. Asi to bylo tím mastným jídlem a ovesnými kašemi. (Nemluvím o průjmu, jen o nutnosti se utírat a taky umývat)
filtr Sawyer Micro komplet - určitě je dobré jej mít na nástup a výstup. Ve vysokých horách není třeba, tam je vody hodně a je čistá.
nesmeky snowline ultralite - pro méně zdatné bych v červnu doporučil větší nesmeky (i sám pro sebe). Budou sice těžší, ale fakt pomůžou. Tyhle nesmeky po měkém sněhu hodně klouzají, eliminují prokluz tak o 50%, což může být málo.
moskytiéra - nepoužil jsem ani jednou (při váze asi 10 g mi to ale nijak nevadí)
visačka kompas - nepoužil jsem, stále jsem měl k dispozici mobil, sloužila jen jako karabina na hrníček
sirky malé - jednou jsem použil, bo mě zradil zapalovač
kouření vylehčené - kouřil jsem skoro každý večer. Nohy přes noc vyloženě nebolely, ale furt se jaksi hlásily o pozornost, stále chtěly protahovat, zapínat vypínat svaly, nedovedly se v klidu uvolnit. Na to kouření opravdu hodně pomohlo, takže i když jsem třeba moc nespal, tak jsem se ráno cítil uvolněný a odpočatý.
zapalovač primus - ten mne hodně zklamal, nefungoval. Nahradil jsem náhodně nalezeným obyčejným zapalovačem.
plnící adaptér na zapalovač - no, viz výše
stanová šňůra - rozhodně je potřeba na sušení věcí. Tu svou jsem zapomněl na Cabaña de Añes Cruces a pak jsem dost těžko sháněl náhradu. Na jedné chajdě, kde jsem si jen v poledne vařil, jsem našel dlouhou tkaničku, tak jsem ji sebral - aspoň to. Šňůry bych vzal klidně pět metrů.
ručník rychleschnoucí - rozhodně je to fajn. Někdo jej nenosí, ale já bych jej vzal vždy, používal jsem často.
univerzální lepící záplata - nepoužil jsem ji, ale vzhledem k jejím skvělým vlastnostem bych ji rozhodně vzal vždy (použil jsem ji již doma při přípravě a fungovala celou dobu treku)
mast na opruzeniny - měl jsem vlastní konopnou mast v kokosovém oleji. Mazal jsem si chodidla prakticky každý večer, také intimní partie. Nevýhodou je dvojí stav této masti. Do 25°C je tuhá, nad 25°C tekutá. To je ovšem přesně rozmezí, kde se stále pohybuji, takže nastávají oba stavy a je dost těžké najít obal, který by oba tyto stavy perfektně zvládnul. Z lahvičky jsem to fakt obtížně doloval.
opalovací krém - dokoupil jsem cestou, což znamená větší hmotnost. Rozhodně je potřeba, měl jsem vzít z domu.
jelení lůj - dokupoval jsem cestou,  naštěstí měli malinký takže v pohodě, příště rozhodně beru
kartáček + pasta - to je celkem jasný.
kartáč na vlasy - určitě fajn má-li člověk dlouhé vlasy.
repelent - moc jsem nepoužil, ale trošku jo
šampón - měl jsem speciální koncentrovaný s insekticidní složkou, trošku smrděl ale s hmyzem jsem fakt neměl problém, tak možná i fungoval. Spotřeba myslím okolo 30 ml celkem, na začátku jsem měl 50 ml, trochu jsem přivez.
tužka - měl jsem sebou jen náplň do propisky - posloužila dobře
sluchátka - spíše na cestu, na samotném treku jsem asi moc nevyužil, možná někdy večer, ani si moc nepamatuji
zubní nit - nepoužil jsem, ale při hmotnosti, která na kuchyňské váze nedokáže zobrazit ani gram bych ji klidně vzal i příště (odmotal jsem si na kus kartonku)
děravé víčko / sprcha - naprosto skvělé, zásadní, nenahraditelné. Díky tomuto víčku se se svými dlouhými vlasy dokážu vysprchovat v jednom litru vody z lahve. Víčko funguje jednak jako rozptyl vody, ale také jako stopka. Tím, že nepropustí vzduch nahoru, tak se v petce vytvoří podtlak a tok vody se zastaví do doby než buď zmáčknu lahev nebo ji převrátím. Naproto skvělá věc.
kelímek na vodu - používal jsem takový ten měkký silikonový 200 ml. Je fajn, ale asi si pořídím pevný titanový hrneček. Ten silikonový kelímek se hrozně bortil, skoro nešel postavit.
hodinky - rozhodně je fajn mít přehled o čase aniž by člověk furt zapínal mobil
papírové mapy - nepoužil jsem, už bych je nebral
peníze - na Refugios jsou potřeba - není tam signál, takže většinou ani internet, ale nákupy v obchodech lze provést kartou
voda, lahev na vodu (PET) - měl jsem 2x jednotlitrovou petku (od CocaColy) a 1x rolovací láhev. Tedy 3 litry celkem. Většinou jsem se snažil nosit méně než jeden litr, v jedné petce jsem měl max 0,3 litru kafe a ve druhé cca půl litru vody. Pil jsem vždy zejména u zdroje a to vždy víc než jsem aktuálně potřeboval. Když jsem už plánoval nějaké spaní, a tušil jsem, že tam nebude voda, tak jsem nabral plný stav tři litry, ale s tím jsem šel tak maximálně hodinu.
krabička plast - měl jsme na začátku ale brzy praskla a já jsem ji využit nemohl i kdybych chtěl, takže jsem to absolvoval bez ní. Občas mi miska chyběla, ale né moc.
sůl, filmovka - sůl jsem skoro nepožíval, tzn. malé množství bohatě stačí
cukr, filmovka - cukr jsem musel doplňovat cestou, což není jednoduché. Minimální množství v obchodě je 300 gramů. Jednou jsem si vzal 5 balíčků cukru na Refugio, jednou jsem koupil těch 300 g a většinu hned vyhodil. Kdybych šel nyní tak beru 150 g cukru.
kari, filmovka - brzy jsem spotřeboval a pak už jsem nedoplnil, příště bych nebral vůbec.
multivitamín, tablety - měl jsem na každý den jednu tabletku. Nevím zda to bylo k něčemu, příště bych asi zase vzal.
bujón, 6 kostek - rozhodně skvělá věc na vaření, lze snadno koupit, takže super.
salám, šiška/ maso 500 g - většinou jsem doplňoval chorizo, to jsem vařil s bulgurem nebo kuskusem každý den a mám z toho velmi dobrý pocit, bylo to přiměřeně chutné a rychlé.
sádlo, 150 g - jednou jsem musel doplnit, celková spotřeba asi 300 g. Kdybych šel teď vzal bych hned celé množství. Na sádle jsem smažil cibuli a chorizo, pak přidal bujón a bulgur a celé zalil vodou.
rýže/bulgur/kuskus/brkaše 500 g - rýži bohužel nelze koupit ve varných sáčcích a na normální vaření rýže jsem si netrouf, bulgur lze koupit jen někde, kuskus mají všude a i několik druhů, brkaši jsem nezkoušel. Množství 500 g je akorát, jsou to asi 3 až 4 porce, tedy asi 4 dny v kombinaci s mysli.
vločky, kakao, čokoláda, rozinky, sušené mléko - to byla naprosto zásadní část mého jídelníčku, pak jsem přidal ještě cukr (když jsem měl chvíli přebytek), naopak sušené mnéko se ve španělsku koupit nedá, nahradil jsem strouhaným kokosem. Suroviny jsem sesypal do velkého zippytle a promíchal a do hrnce dávkoval lžicí - nesmí se sypat aby se neušpinil zip. Originální obaly jsem hned vyhodil. Čokoládu jsem jedl samotnou, ale až ve druhé polovině trasy. Půlka tabulky čokolády zajistí až nečekaný příval energie na minimálně tři hodiny. V některých fázích treku se to opravdu hodí, je dobré ji mít.
kafe rozpustné, zippack - naprosto zásadní. Měl jsem 100 g, lze to snadno doplnit, mají všude, celkově jsem spotřeboval asi 150 g, vařil jsem si slazené kafe každý den ráno nebo dopoledne a popíjel v průběhu dne. Pak jsem se akorát snažil vypít to do cca 15. hodiny bo jsem to podezříval jako jednu z příčin proč nespím. 
žvýkačky - jsou fajn
tráva - měl jsem jí hrozně moc (holt velké oči), asi 20 g, spotřeboval jsem asi 3 gramy!!!
zip pytliky - naprosto skvělá věc. Lze je použít na všechny sypaniny (mysli, kafe, kuskus, bulgur), taky jsem v nich pral (ikdyž je člověk u zdroje vody, je fajn vylít znečištěnou vodu mimo potok, navíc je možné využít trochu ohřátou vodu, trochu šampónu a tak), taky na toaletní papír
pytel 120 L do batohu - calý batoh byl vyložený tímto pytlem. Nejsem si tím jist, zmoknul jsem pořádně jen jednou a vše jsem měl suché, takže to zafungovalo, ale zda to bylo nutné na celou cestu, nevím.
pytel 60 L na stan - to je super, stan se zmuchlá hodí do pytle, pak pytel stisknu a nechám uniknout vzduch a nacpu do batohu, tam se to snadno přizpůsobí prostoru co má k dispozici a pokud je stan náhodou ještě trochu vlhký tak nenamočí věci kolem. Za mne super, ale stačil by 30 L.
pytlik na jídlo 35 L - to jsem nevychytal. Měl jsem vlastně jen igelitovou tašku a ta se všelijak potrhala častou manipulací. Myslím, že jsem si měl opatřit dostatečně velký drypack.
pytlík na odpad - na ten jsem zapomněl, pak jsem jej udělal z nějaké igelitové tašky cestou. Určitě je fajn se nad tím zamyslet předem, ale vlastně nejlepší řešení neznám.
Itinerář - měl jsem zapsáno, na kterém kilometru co je - obce, refugios, cabanas, supermercados. To mi hodně pomohlo. Každý večer před spaním jsem se podíval kam bych druhý den asi tak mohl dojít a co tam je, nemusel jsem tolik studovat mapu. Důležitá byla poloha obchodů, abych věděl na kolik km potřebuji zásobu jídla. Nejdelší úsek mezi obchody byl 143 km, ale cestou byla řada refugios, takže hlady by člověk neumřel nikdy. Brát více než 2 kg jídla je na této trase nesmysl. Zpětně koukám, že jsem na jeden nákup ušel více než 182 km: Perzán -> Arinsal, protože Tavascan jsem přešel, bo jsem jídlo ještě měl a v Areu, kde jsem už chtěl nakoupit, byl supermercat zavřený. Fakt je, že nákup v Perzánu jsem přehnal, měl jsem určitě tak 3 kg jídla, vydrželo na více než 5 dní s tím, že jednu večeři a snídani jsem měl na Refugio. Spaní jsem se primárně snažil situovat do cabanas nebo volných refugios (útulen) a nebo přímo do Refugio, kde se dal postavit stan a využít sociálka. Ale pokud kolem předpokládaného cíle toho dne nic nebylo, tak se holt stavěl stan a šlo jen o to aby to bylo v daném místě možné, na což byla vhodná mapa s vrstevnicemi. Párkrát se stalo, že jsem šel třeba až do osmi nebo do devíti do večera, protože holt místo na spaní blíže nebylo.

 
Organizéry - měl jsem čtyři. Jeden jako lékárnička (viz níže), jeden pouze na kouření, jeden na filmovky tj. koření, cukr, sůl, tráva a na lžíci (kvůli délce) a na čelovku (jinam se už nevešla) a jeden na všechno ostatní malé. Ten poslední byl stále v permanenci, tam bylo prostě vše. Vařič jsem měl v hrnci spolu s rukavicemi (zajišťovaly aby vařič necinkal) a kapesníčkem utěráčkem - je naprosto zásadní mít hadřík na vytření mokrého hrnce.

Lékárnička (použil jsem pouze náplast na odřený kotník a jehlu s nití na opravu spacákových ponožek)
obvaz; polštářková náplast střihací; obinadlo; sterilní polštářek; textilní lepící páska; ibuprofen 3; paralen 3; živočišné uhlí 3; nit pevná; nit režná; jehla 2; spínací špendlík 4; lepící záplaty, sada

Pyrenejská pouť

Toto je deník mé pyrenejské pouti. Píši jej dodatečně, lovím ze vzpomínek. Snad to bude o to lepší, že budou zážitky podrobeny ztrátě paměti a tím vyvstanou jen ty zajímavé nebo nejsilnější.

Cesta po jednotlivých dnech zde: https://mapy.cz/s/lotorekafo

Den první

Vystupuji z autobusu v San Sebastianu ráno okolo půl sedmé. Je chladno, pod mrakem, trochu vítr. Atlantik se lehce zdouvá a já svůj záměr vykoupat v Atlantském oceánu přehodnocuji, nechce se mi. Tak si jej vyfotím a jdu. Průchod městem není žádný med. Silnice, auta, průchody, přechody, furt se naviguji na mobilu až nakonec opouštím město a mířím na modře vyznačenou trasu po hřebeni pobřežního masívu mezi San Sebastianem a Irunem. Prvního výletníka potkávám někdy kolem deváté a řikám si, že budu na cestě asi dost sám, jenže pak se spustí lavina a míjím jednoho turistu za druhým. Ocitnul jsem se totiž na Camině - značené severní cestě do Santiaga de Compostela. Takže občas zaslechnu "Buena camina" a jdu dál. Nacvičuji si pozdrav "Ola!", jdu a zdravím. Všichni zdraví, asi se to tak nějak dělá. Projdu Irunem (trošku jsem zabloudil, ale jen asi 500 metrů) a pokračuji konečně po vyznačené cestě GR11. A teď už skoro nikoho nepotkávám. Příroda se podobá nejteplejším oblastem Moravy - asi jako v Podyjí. Mám dost našlápnuto takže jdu furt dál až dojdu do další dědiny Lesaka. Jenom projdu, fotka a pomalu hledám první spaní. To nacházím za přechodem dálnice. Trochu je slyšet, no ale co už. Mám za sebou 53 km, dál už se mi nechce. První stavba stanu, první večeře - myslím že jsem si uvařil ovesnou kaši. Spím špatně.

Lesaka

Den druhý

Ten si moc nepamatuji. Cesta prochází lesy. Pamatuji si, že jsem se furt snažil les přirovnat k nějaké české krajině, myslím že tady jsem to ohodnotil na Bílé Karpaty. Přicházím do Elizonda, kde dělám první nákup, doplňuji suroviny na ovesnou kaši - avena, pasas, coco, cacao. Přikoupím ještě frijoles a salchichas na aktuální oběd a jdu dál. Prodavči byli milí, snažili se pomoci. Kousek za městem se zastavím a vařím oběd - frijoles a nakrájené salchichas (fazole s párkem). Jdu dál, cesta začne stoupat do horských luk. Zaujalo mno velké množství ptáků, dravců. Jsou obrovští, nádherní, bohužel vyfotit je se mi nepodařilo. Stan si stavím v lese na místě, kde je v mapě vyznačen dolmen - nic tam není. Vedle je ohrada s dobytkem, který mi celou noc cinká. Zase spím špatně, pobolívají mne nohy. Ušel jsem asi 46 km.

Den třetí

Ráno rychle balím, neboť na mne nalítává nějaký hmyz. Když bych si měl vařit a jíst, tak si to chci užít a ne se ohánět po muškách, to raději balím a jdu, však se najde lepší místo na snídani. Dlouho jdu údalím potoka až přijdu k nějaké chatě. Naberu si vodu a pokračuji do docela brutálního kopce plného krav, telat a dalšího skotu. Jsem z toho trochu nervózní, obcházím je. Mám hlad, chci se nasnídat. Našel jsem si místo v ohradě, kde jsem doufal, že nic není. Uvařil jsem si kaši a kafe a když jsem se balil, už tam přicházeli koně. Pokračuji do kopce. Horské louky jsou krásné, jsou tu krásné výhledy, vlnící se reliéf vypadá jak svůj vlastní model. Po štěrkové cestě jsem došel do Auritz a pokračuji do Obara a Hiriberri. Cesty jsou myslím vesměs hodně dobré umožňující rychlou pohodlnou chůzi, horší cesty jsou jen vyjímečně. Díky tomu mám "velkou kilometráž". Nicméně v Hiriberri to končí. Měl jsem tam nějaký telefonát, odpočívám, nabíjím solár, suším ponožky a trenky. (Myslel jsem že zajdu do hospody, ale ani jedna nemá otevřeno) Odcházím, trenky a ponožky nechávám na místě - to ovšem zjišťuji až o 15 km dál. Jdu do dalšího krpálu. Modlím se aby cestou byla voda a skutečně ji nacházím. Poblíž se pasou koně, když se u napajadla příliš zdržuji tak se po mne už trochu dívají, no ale své tři litry jsem naplnil a jdu. Kousek stoupání vede po cyklostezce - nechtěl bych tam jet na kole - je to takové vymleté koryto sotva schůdné. Vrchol je opět krásný, široké rozhledy. Na úplném vrcholu mne překvapí hluboký kráter, holt dolomity. Poblíž nacházím nádhernou zděnou chajdu na spaní. Super, věřím že se konečně vyspím. No, myslím že jsem zase spal blbě - bolí mne nohy. Ušel jsem asi 45 km. Přes den nohy nebolí, ale v noci dost. 

 

Abodi Gibel 1494 m n.m.

Den čtvrtý

Vstávám, vařím, jím. Je to fajn být pod střechou a mít kolem sebe suchý celkem čistý prostor. Sbíhám do Otchgavía a zde jsem udělal další hloupou chybu. Nenabral jsem si vodu. Doteď bylo vody celkem všude dost, ale toto co mě teď čeká je náhorní plošina (jediná na celé trase) mírně zvlněná a zcela bez vody. 20 km bez vody. Jsem z toho přeci jen trochu nervózní. Krajina je krásná (Křivoklátsko), borovicové lesy, louky, ale ta voda chybí. Postupně vypiju ten asi 0,5 litru co mám a pak dojdu do Isaba, kde se napiju a vařím někde dál, už si nepamatuji. Pokračuji jednoduchou údolní cestou podél potoka až na chatu Zuriza. To je vlastně první Refugio. Zastavuji, zjišťuji jak to na takové chatě chodí. Je tam i kemp a hospoda. Nabíjím mobil, dávám si myslim čtyři piva a jeden párek a snažím se mluvit španělsky. Jde to jakž takž. Zvedám se a mířím na vyhlídnutou Refugio de Taxeras, kde chci přespat. Chatička je ovšem celá rozvalená, nicméně ještě trochu drží, tak tam i tak přespím. V noci je bouřka, musím se přesunout na místo kde neprší, plechy na střeše bouchají, moc nespím. Ušel jsem 43 km.

Džungle poblíž Isaba

Rozpadlá chatička Refugio de Taxeras, raní foto při odchodu.

Den pátý

Z hor travnatých jsem se přesunul do hor skalnatých. Tedy ono těch luk je pořád dost, ale kolem už jsou ostré vrcholky skal s výškou přes 2000 m n.m. Ostatně i já teď mířím do sedla ve výšce 2000. Ale na stoupáky jsem už zvyklý a už před cestou jsem věděl, že to bude furt nahoru a dolů. Nevadí mi to, spíše očekávám s obavami ledovce - no uvidíme. Ze sedla jsem seběhl do nádherného širokého údolí. Je tam ale dost lidí a aut - nevadí. (Vsuvka: dost aut a lidí = za dobu chůze 6 km dlouhým údolím mě míjela čtyři osobní auta a celkem jsem potkal asi 10 lidí. To jen aby slovo "dost" dostalo patřičný rozměr) Údolím přijdu k velkému vodopádu, tam to trochu stoupne a pokračuje další údolí, ještě krásnější. Tam už vede jen pěšinka. Údolí je vlastně jeden velký mokřad a cesta vede po úbočí. Pak si všimnu že cesta vede i dole mokřadem, zouvám si boty a jdu mokrou nízkou trávou - nádhera. Nakonci je potřeba překonat sedélko a scházím k Ibón de Estanes. Tam jsem se zakecal s nějakým španělským párem a byl jsem tak zmatený že jsem odbočil na špatnou cestu, po ní jsem šel snad kilometr a hlavně cesta byla dost náročná - uf. Když jsem to zjistil, dlouho jsem zkoumal mapu, ale nejlepší bylo se vrátit - tak jsem se vrátil - uf uf. Pak už jsem šel správně, resp. myslel jsem že jdu správně, nicméně skutečnost byla taková, že cesta, po níž jsem se vydal, již nebyla značená, byla to stará trasa, která byla zrušena kvůli špatné kvalitě. No to jsem pak zjistil - překonání horské bystřiny skokem asi 1,5 metru z kamene na kámen, přičemž pode mnou je hučící potok mizící kdesi v hloubi - nic moc. Pak příkré štěrkové pole s horizontální pěšinkou širokou tak 10 centimetrů. Zkrátka náročná trasa. Takto jsem došel do Candanchú a začlo pršet. Schoval jsem se do nějakého vjezdu do garáže a přemýšlel, co budu dělat. Bylo několik možností: dojít do přístřšeku (nejistý výsledek, nemusí tam vůbec být, může být nepoužitelný atd.), postavit stan (znamená to ovšem primárně najít místo a to se mi moc nezdálo, z mapy to moc nadějně nevypadalo) zůstat ve vjezdu (to jsem zvažoval nejvíc, nebylo tam ze silnice vidět) a poslední možnost najít si ubytko. A to zvítězilo, našel jsem na internetu albergue, protože jsem byl zároveň na Camině do Compostely, zavolal jsem, domluvil se Espanol a Inglés a za 20 É jsem dostal místo ve společné ložnici. Ovšem k tomu krásná sociálka. Už tam byla nějaká němka, která taky jde GR11. Začala dříve a jde pomaleji (nečekaně). Trcohu jsme si povídali, ale jazyková bariéra mi neumožňuje velké rozpravy. Během noci přišel ještě jeden nocležník, jde HRP. Tuhle noc spím snad ze všech nejhůře, společnost cizích lidí mi nedělá dobře. Ušel jsem 34 km včetně bloudění.

Mokřad - Humedal de Aguas Tuertas

Den šestý

Stoupám podél potoka, obcházím stádo krav. Jak se snažím je obejít, tak zjišťuji, že ony jdou souběžně se mnou, takže obejít je je nemožné. Zastavuji vařím si snídani. Krávy se mezitím usídlily a já můžu pokračovat. Pak následuje krpál do sedla a poté sestup do dalšího lyžařského střediska Formigal a Sallent de Gállego. Zkouším koupit ponožky, ale nedaří se, všechno je zavřené kromě hospod a potravin. Nakoupil jsem nějaké potrvainy, hlavně jsem doplnil již spotřebovaný salám a bulgur a zase aktuální oběd (frijoles y salchichas), který si vařím hned kousek za městečkem abych to nemusel tahat a mířím na Respomuso. Tam vede jednoduchá cesta podél řeky. Na Refugio je spousta lidí, je víkend. Stavím si stan vedle, stejně jako několik dalších návštěvníků. Využívám skromné sociální zázemí - záchod a vodu. Ušel jsem 36 km.

Den sedmý

Ráno jsem asi spal dobře, protože když se probudím všude kolem je prázdno, všichni už odešli, je asi 7 hodin. Tak se taky sbalím a jdu. Den nezačal úplně dobře. Opět jsem zvolil špatnou cestu, resp. jdu dle mapy v mobilu, ale značky míří jinam. Stará cesta vede přes tři brody. Přezouvám se do sandálů, brodím, přezouvám se zpět. Přecházím brdek a další brod. Nadávám a zase se pžezouvám, tentokrát zůstanu v sandálech a třetí brod už mě nepřekvapí. Pak ovšem přichází příkrý ledovec, který je potřeba celý vystoupat. Sníh je měký, nejde se moc dobře, malé nesmeky pomáhají, ale i tak to dost klouže. Cestou je pak ještě několik různě situovaných ledovců, jsem už docela unavený. Pokud půjdu ještě někdy do oblasti s výskytem ledovců, rozhodně si musím vzít pořádné nesmeky nebo cepín. S tím vybavením co jsem měl se sice dalo jít, ale moc bezpečně jsem se necítil. Dojdu na Refugio Bachimaňa a na terase si vařim oběd. Je tam spousta lidí, není to příjemné. Pak se opět vydávám po "špatné" trase ale tentokrát už vím, že po této cestě jít chci, neboť nová trasa nejdřív děsně klesá do střediska Baňos de Panticosa ve výšce 1650, aby následně zase nastoupala do původní výšky 2200 m n.m., kdežto moje trasa jde po úbočí po vrstevnici bez výrazných výškových ztrát. S navigací na neznačené trase mi pomůže skupina španělů, jsou docela fajn, fakt pomohli. Zjišťuji, že moje cesta jde po starém, ale funkčním vodovodu zasekaném do skály a jdoucím i dvěma tunely ve skále. Schůdnost je docela dobrá. V prvním tunelu ztrácím mobil (bylo nutné nést batoh v rukách před sebou a mobil mi vypad, naštěstí jsem to za druhým tunelem zjistil, vrátil se s čelovkou a mobil rychle našel. Naštěstí. Po 13 km to balím a končím v Caseta de Obras, což je nějaká betonová bouda trochu asi sloužící pro potřeby vodovodu, ale čistá, suchá, rovná. Jsou asi 3 hodiny odpoledne, dlouhý odpočinek. Peru si, ale s vodou je to špatné, bohužel poblíž není zdroj. Zpětně koukám že tohle byl jediný odpočinkový den na celé trase. Žádný jiný den jsem neměl v nohách méně než 22 km. Holt sedmý den.

Ibon de Llena Cantal - největší množství sněhu na trase

Embalse de Bachimaňa Alto

Den osmý

Odpočinek zafungoval a taky to, že jsem zůstal v docela dobré výšce (spal jsem ve 2200 m n.m.) takže sedlo 2550 bylo hračka. Pak jsem dlouho sbíhal do parku Ordesa. To bylo už docela daleko a já přemýšlel, kde budu spát, ale ještě bylo málo hodin, tak jdu dál. Park Ordesa je v Pyrenejích asi jeden z nejnavštěvovanějších. Je to údolí, na jehož začátku je parkoviště a na konci chata Goriz. Cestou je spousta hučících vodopádů s fotomůstky. To mne ovšem nechává celkem chladným. Vodopády jsou krásné, ale nějak mám pocit, že se okoukají, nepřitahují mne tolik jako výhledy na hory. Pro mne tedy byla spíše důležitá upravená lehce skloněná cesta, po níž jsem mohl jít svižně. Všude bylo opravdu hodně lidí, určitě několik desítek možná stovka. Na konci údolí mě ovšem čeká slušný stoupák, mám nějak moc energie, do kopce skoro běžím, předbíhám několik skupinek turistů a přicházím k Refugio de Góriz. Tam zhruba půl hodiny popadám dech, doslova, vím, že jsem ten závěr přepísknul, ale byl jsem rád že mám za sebou 42 km s převýšením 2700 m (nahoru i dolu). To byla možná nejintezivnější etapa z celé pouti. Uvnitř jsem si dal za odmněnu pivo a omeletu, nabil jsem si telefon a pak jsem si vedle postavil stan. Ostatně chata byla plně obsazená.

 

Ordesa, závěr před výstupem na Góriz.

Den devátý

Z cesty z Góriz jsem měl trochu obavy. Ukázaly se oprávněné jen z části. Cesta byla skutečně docela náročná, bylo potřeba trochu lézt, občas pomohly i ruce, ale největší obava - sníh - se ukázela jako neoprávněná - nebyl žádný. Nicméně celkově cesta z Góriz na Refugio de Pineta byla určitě z těch náročnějších. Sestup z Collado de Anisclo byl asi jeden z nejtěžších. Navíc dole jsem pak dost hloupě zakufroval. Tentokrát jsem se totiž rozhodl poslechnout značku a nejít dle mapy - a hle tentokrát jsem to měl udělat. Značka vedla proti produ řeky k nějakému parkovišti, tam se za mostem stočila a vedla zase zpět po druhé straně k Refugio de Pineta. Říkal jsem si "aha, tak asi je to zase nějak přetrasované" jenže ono ne, cesta k Pineta byla jen slepá odbočka, vůbec se tam nemuselo chodit. Výsledkem bylo, že jsem navíc ušel 5 km - uf. Naštěstí borec v Pinetě byl příjemný chlapík, všechno mi vysvětlil, navedl mne kudy dál a nechal mě žal spláchnout pivem. Tak dobrý, jde se dál. Když jsem došel opět na ono parkoviště, tak jsem si konečně všimnul rozcestníku, který vše vysvětloval - jak to, že jsem si ho nevšimnul dříve? Tak zase stoupám nahoru a přicházím do neočekávaného krásného horského údolí, kde tečou potůčky a nacházím nádherné místo na bivak. V mapě to údolí vůbec nebylo. Po 24 km to balím, převýšení cca 1900 m.

 

Vall de Pineta, foto z Collado de Anisclo

Údolí pod Pico de la Estiva, pohled na Collado de Pietramula a vrcholek Comodoto

Den desátý

Po menším výstupu scházím do osady Perzán, kde mám v plánu dokoupit zásoby jídla. Přijdu ještě před devátou, na jednom obchodě je otvíračka v deset na druhém není napsáno nic. V tom ale kdosi přijede a začnou se otvírat rolety. Fajn, jdu nakupovat. Mám velké oči, nakupuji toho moc, mám "kurevsky těžký batoh" no co se dá dělat. Plán je jíst, jíst a jíst. To udělám hned za Perzánem, ale batoh je pořád dost těžký. Naštěstí cesta je poměrně jednoduchá, dobře schůdná a tak. Dorazím do chaty Viadós, kde má službu příjemná slečna, která mě nechá nabít telefon, prodá mi pivo a tak. To už mám ale v nohách přes 30 km a plánuji spaní. Ale síly ještě jsou. Tak jdu ještě údolím až na Cabaňa de Aňes Cruces (přičemž jsem se na tu chajdu slečny optal, protože jsem nechtěl hledat místo na stan, na úbočí hory se místo na spaní hledá fakt špatně, rovných míst není a ještě jsou všude krávy). Cabaňa je opravdu slušná, takže se tam uložím, poblíž teče potok, takže super, mám vše. Asi v 10 přijde s čelovkami nějaký postarší španěský pár, vejdeme se. (to je vlastně jedinkrát za celou cestu, že se na noc setkávám s dalšími lidmi - vyjma tu Albergue v Candanchú). Nakonec mám v nohách 37 km a 2000 výškových metrů.

Pohled přes údolí Rio Cinqueta na třítisícovku Punta Alta d'es Leners

Den jedenáctý

Už nevím zda v noci pršelo, ale ráno je obloha sice vymetená, ale strašně fouká. Tak moc, že zvažuji, že s výstupem do hor počkám. Španělé vyjdou přede mnou, ale nakonec je doháním a předháním. Pak obcházím ledovec (asi trochu nesmyslně, ale přesto), takže do sedla Collado de Chistau přijdu z úplně jiné strany (přes Ibón de Posets). Španělé na mě koukají, ale já si stojím za svým a šplhám do hory. Sestup je trochu těžší, ledovci se nedá vyhnout, ale od Refugió Estós už je to pohoda. Ačkoli z osady Aneto v údolí stoupám trochu s obavami, čekají mne zas ještě o něco vyšší hory. Nějakého protijdoucího vousatého trempíka (vypadal tak) se ptám na ledovce kolem Cap de Llauset, ale jen mávnul rukou, a že je to v pohodě. Tak jo, opět stoupám. Cílem je dojít do Refugio Cap de Llauset a tam si postavit stan. Sedlo, které bylo potřeba překonat bylo ve výšce 2730, ale už si ani nepamatuji zda tam ten sníh byl či ne. Tak asi to nebylo tak zásadní. Do refugio jsem dorazil a po krátké obhlídce zjistil, že tady stan nepostavím. OK, takže noc na Refugio. Přesvědčila mne i obsluha - mladý pár s děckem, usměvaví a milí a taky to, že tam bylo jen málo lidí. Tak jo, 52 éček, ubytování na společném pokoji, ale byl jsem tam sám, heuréka - večeře a snídaně (k večeři samozřejmě pivo). Sprcha, záchod na pokoji - nádhera. Ušel jsem 33 km, 2400 m nahoru a 2000 m dolů.

 

Rio Estós

Refugio Cup de Llauset

Den dvanáctý

Ráno jsem zase u snídaně sám. Ti španělští horalové jsou fakt raní ptáčata (narozdíl od španělských dolňáků, kteří otvírají potraviny v 10 hodin). No nic, vyrážím a hned se zastavuji u Estany, to je myslím katalánský název pro španělský Ibón, což je ledovcové jezero neboli po slovesku Pleso. Je krásné ráno, bezvětří sluníčko hřeje, koupání jedna báseň. Voda je sice ledová, ale krásně osvěží. Udělám nějaké fotky, nahatá selfie pro Katku a osvěžen valím dál. Scházím k jakési přehradě, pak jdu kousek po velké silnici míříci do Francie, jedno auto na mne zatroubilo, tak jsem mu ukázal prostředníček a pokračuji ne moc zajímavou cestou podél silnice. Míjím Refugi de Conangles, chtěl jsem se tam zastavit, ale vypadá zavřeně. Na konci tohoto úseku zjišťuji, že odcházím z Aragornie a vcházím do Catalunie. Na pěkném místě u vody si uvařim oběd a jdu objevovat krásy Katalánska. Další příkré stoupání a pak koupání v Lac de Rius. Chvilku se i opaluji a odpočívám. Nakonec sejdu po neznačené cestě (jdu podle kamenných mohylek) ke Cabana de Rius. To je hezká chajda, akorát je hned u parkoviště, tak jsem si celou dobu říkal, kdo přijde, ale nic. Na stěně chajdy je velký nápis o tom jak poutníci do Santiaga de Compostela jsou fanatici a zkurvysyni a nějaké další nápisy, které jsem nepřeložil. No každý máme nějaký názor, že! Ušel jsem 22 km.

Estany Cap de Anglios

Den třináctý

Ráno scházím po silnici dolů podél říčky. Pak zapomenu odbočit a musím se trochu vracet do kopce, ale není to to nejhorší bloudění a mám takový pocit že je poslední. Obecně jsem celkově na nesprávných cestách (kdy jsem se musel vracet) ušel tak do deseti kilometrů, což není nijak hrozné. Je to tím, že jsem trasu často kontroloval na mobilu. Pak tedy po odbočení stoupám serpentinou po pěkné cyklostezce. V místě, kde moje značka z cyklostezky odbočuje do sedla jsem se rozhodl, že půjdu dál po cyklostezce a horu Tuc de Salana obejdu místo abych ji přecházel přes sedlo Còlh de Ribereta. Horská sedla se jistě ještě užiju. Tak přicházím na jakési parkoviště odkud stoupám do nádherného horského parku Colomers plného krásných krajinek s tůňkami, jezírky, potůčky, mokřinami, borovicemi a skálami. Tuhle krajinu miluju. Je tam pár lidí, ale není to nijak dramatické, nicméně na koupání to není. Pak hezkou cestou scházím k Estany de Sant Maurici a následně do Espot. Nyní je cílem koupit si jídlo, nějaké ovoce a hlavně jelení lůj - mám hrozně rozpraskané rty. Kupodivu se mi to vše daří. Měl jsem si koupit ještě opalovací krém, ale na to jsem zapomněl, tak holt příště. Z Espot pokračuji ještě kousek dolů po proudu říčky a pak se cesta prudce zvedá do osady Estaís, kam nejdu, přijde mi to hodně zbytečné. Cílem cesty je totiž Jou, kam vede silnička, která Estaís obchází - jdu tedy po silničce, stejně se ta cesta na tuto silničku nakonec taky napojuje. To už je ale čas najít si spaní. V Estos byly kempy, to mě ale neláká, mám pocit, že kemp mi nemá moc co nabídnout. Vodu mám nabalenou, nic mi nechybí, Místo na spaní nacházím nad silnicí, kolem běhají kamzíci a funí. Stavím stan, jdu spát. Ušel jsem 40 km.

Estanh Long de Colomérs

Den čtrnáctý

Přicházím do Jou a scházím do La Guingueta de Aneu. Odtud se opět stoupá do téměř opuštěné osady Dorve. Ta se mi líbí - je "romanticky udržovaně zchátrálá" - velmi svébytný stav zchátralosti, viz foto:

Dorve

Pak pokračuji svahem plným dobytka. Je to trochu náročné stále přemýšlet jak obejít ty krávy, ale nějak se to vždy daří. S krávami jsem vlastně cestou žádný reálný konflikt neměl, jednou za mnou běželo nějaké hříbě, to jsem musel odhánět, štěkali na mne snad všichni psi co jsem potkal, býci a krávy jen koukali, telata byla spíše plachá. Dbal jsem vždy na to, abych se nedostal mezi tele a krávu, to může být nebezpečné. Pokračuji stále vzhůru lesem až do sedla, kde si u krásného výhledu vařím - nevím zda snídani či oběd, moc to nerozlišuji. Tady si vzpomínám že jsem zaznamenal docela velké převýšení v jednom kuse a sice 1250 metrů. Možná je to dokonce největší kontinuální stoupání. Ze sedla pak scházím do pěkné historické osady Estaon, kde je i Refugio s hospodou, tak si dávám dvě pivka, z toho jedna místní IPA (La Pica) a nějaké jídlo s houbami a masem - taková jako polívka s troškou vody - zajímavá chuťovka k pivu. Paní z Refugio je hrozně podobná paní z hospody v Jinačovicích. Pak pokračuji podél potoka do zaniklé osady Bordes de Clavillas a stoupám na hřeben k Tavascanu. Cestou mě chytne bouřka. Jsem zrovna na hřebenu tak trochu spěchám, abych nedostal bleskem zásah - potopen. Zmoklý a trochu unavený přicházím do Tavascanu. U veřejné zásuvky si nabíjím mobil, suším ponožky a trochu odpočívám. Pak nastupuji do dalšího stoupáku k osadě Boldís Sobirá. Trochu se koukám po místě na spaní ale je to beznadějné, nemám vodu a na úbočí prostě nelze nic najít. V osadě naberu vodu a dle řídkých vrstevnic na mapě odhaduji, kde by se dalo bivakovat. To se skutečně daří, bylo to ještě kus cesty - ale štěrková vozová cesta, takže v pohodě. Našel jsem si nakonec nádherné místo na postraním hřebenu. Stavím stan, myji se, vařím, jdu spát. Ušel jsem 38 km s převýšením skoro 3000 metrů. 

Refugi d'Estaon

Den patnáctý

Ráno stoupám ještě kousek do sedla a scházím do osady Áreu, kde chci dokoupit zásoby jídla. Jenže supermercat je zavřený. V hospodě si dávám pivo a kupuji dva pytlíky směsi oříšků. Vcelku nepochybuji, že s jídlem co mám vystačím, ale i tak jsem trošinku nervózní. V této době už jsem hrozně zhubnul a jím většinou tak 3x denně, tělesné zásoby tuku se tenčí, je potřeba doplňovat. Navíc tedy zpětně koukám, že tady mne čeká úplně největší stoupání a to 1500 metrů, nicméně nehodlám dnes dojít až do sedla (jen kousek před něj). Jdu dlouho po mírně stoupavé štěrkové cestě. Ta pak končí a pokračuje jedno z nejkrásnějších údolí co jsem na cestě viděl. Louky, kameny, skály, stromy, hájky, potůčky, tůňky, mokřádky, jezírka, nádhera. Před sedlem je vysoko položená Refugio Baiau "Josep Maria Montfort". Ta je naštěstí volná a nádherná. Mám vodu a suché, čisté, měkké spaní - krása. Peru si a vařím, mám pocit že už začínám i lépe spát, nohy si už zvykly. Každý večer si je mažu konopným olejem, minimálně půl hodiny je masíruji, je to nesmírně příjemné. Pokud mám navíc takový prostor jako zde, tak si vyloženě lebedím. Celou dobu samozřejmě čekám že někdo přijde, tahle Refugio je poměrně vyhlášená, ale nakonec jsem celou noc sám. Ušel jsem 24 km.

Pla de Baiau

Refugio Baiau "Josep Maria Montfort"

Den šestnáctý

Ráno mě čeká asi 300 výškových metrů do sedla. No jo jenže tehle metry stojí za celých těch předchozích 1200. Nejdříve je potřeba projít po ledovci kolem jezera Etsany de Baiau. Ledovec končí ve vodě, je to přeci jen na pohled trochu nebezpečné, ale reálně jsem žádný problém neměl. A pak ještě finiš. To je štěrkový svah, cesta tam v podstatě není - vyber si kudy půjdeš, vše se sype pod nohama, je to fakt těžký. Naštěstí mám lehký batoh - bez vody a jídla - tak to ještě jde. Nakonec, jako vždy, do sedla dojdu a pokračuji dolů. Občas mne to rozesměje, jak mám dole pocit, že tam nahoru snad nikdy nedojdu, no a pak tam dojdu a ten pocit je minulostí a u dalšího sedla se to opakuje - občas jsem zacyklený. Cestou dolů už údolí není tak pěkné. Andora mne od začátku trochu odpozuje. V prvním obchodě si nakoupím zásoby jídla a opalovací krém (chyba, potáhnu to přes celou Andoru, ačkoli na konci dnešní etapy je ještě jedno velké město Encamp, no ale já to asi jinak nedokážu). Cesta přes Andoru je pekelná, trasu vymýšlel nějaký zlomyslný člověk. Příkrou pěšinou stovky metrů nahoru aby se o pár kilometrů dál šlo po stejném úbočí zase stovka metrů dolů. Kdybych to věděl, tak bych šel údolím podél silnice, na mapě ta cesta tak brutálně nevypadala. Ve skutečnosti to byla fakt těžká nezáživná trasa. Do Encampu přichází všecek nasraný, se zásobou nových pojmů: "Andorští cestáři" pro nesmyslné vedení cest, a "Andorská koncovka" pro případ kdy už je člověk mezi domy a očekává přechod na hezkou cestu, ale cesta je furt náročná, kamenitá, sklonitá. Navíc Andora je hrozně hlučná, už se těším pryč. Encamp jen projdu, stoupám k výletnímu jezeru Llac d'Engolasters a pokračuji parkovou cestou přes Coll do Jovell a dále do údolí Riu Madriu. To ovšem svou krásou přehluší všechny negativní pocity z Andory. Je to druhé nejkrásnější údolí na cestě - a tím nemyslím, že by bylo méně krásné, jen že je v pořadí druhé. Navíc předem vytyčený cíl a sice Refugi de Fonverd se ukázalo jako naprosto skvělý tip. Je to nádherná, čistá, volně přístupná chajda u potoka. Pěkné ocelové palandy s pevným ocelovým roštem, stoly, lavice, plechový pult na vaření, venkovní posezení a opět jsem tu sám. Nádhera, nádhera. Ušel jsem 37 km, 2800 m nahoru a 3400 m dolů.

Estany de Baiau

 

Vall del Madriu

Den sedmnáctý

Ráno pokračuji krásným údolím až do Refugi de l'Illa. Pěkná nová velká chata, uvnitř příjemný usměvavý mladý chlapík. Dopoledne jsem tam sám, s chlapíkem si trochu povídáme. Nabíjím si telefon, dávám si dvě coly (hm, takhle dopoledne je mi holt blbý si dávat pivo) a kitkat. Je mi fajn. Pak pokračuji ještě pár metrů do sedla, opouštím Andoru a už zase v Katalánsku scházím do pěkné Cabana de Esparvers, kde si vařím oběd. Pak překonávám ještě jedno sedlo ve výšce 2700, ale tu cestu si vůbec nepamatuji - hádám že byla kamenitá a vedla nahoru. Pak přecházím kolem jezer a pomalu po úzké cestě po úbočí scházím k Refugi de Malniu. Tam si dávám pivko a za jedno euro nabíjím mobil (uf první platba za nabíjení). Chlapík není moc příjemný, ale pak trochu roztaje. Venku se zapovídám s Kataluňáckým nacionalisou, ale je to fajn rozhovor. Vysvětluje mi kulturně-politickou situaci v Katalánsku. Nemají to jednoduché, ale mě je to celkem jedno, mám v sobě dvě pivka a jsem veselý. Pokračuji po takové nádherné náhorní plošině (říkám náhorní plošině, ale je to spíše plošinka max 3x3 km) až se přiblížím obci. Je ale už večer, koukám se na místo na spaní a po krátkém hledání nacházím docela pěkné. Stavím stan, jdu spát. Já tedy píšu večer, ale ono je třeba kolem šesté sedmé. Den končím většinou z následujících důvodů: 1. už se mi nechce jít, jsem unavený, 2. našel jsem pěkné místo na spaní 3. místo na spaní není úplně ideální ale následujících x km to bude ještě horší, tam už místo na spaní nebude. Toto byl případ 3., následujících cca 10 km jsou dvě obce a město, tam nic nenajdu. Ušel jsem 27 km.

Rovinka kolem Molleres de la Feixa

Spaní poblíž vrcholku Peransalt

Den osmnáctý

Scházím do osad Guils de Cerdanya a Saneja a dále po silnici do Puigcerdá. Tady bych měl říct něco ke Katalánské výslovnosti. Překvapila mne. Byl jsem nadšený z toho jak španělština má poměrně jednoduchou pravidelnou výslovnost, ale vůbec jsem netušil nic o výslovnosti katalánské. Ani teď to nevím, ale třeba město Puigcerdá bych španělsky přečetl asi (Pigferda), správně katalánsky je to asi nějak takto (Pučserdá). Pokud by se na tuto cestu někdo chystal, docela doporučuji se s katalánštinou trochu seznámit, minimálně s výslovností místopisných názvů. Například Beget = (Bežet), Talaixá = (Talajša) atd. V Puigcerdá jsem potřeboval koupit plynovou kartuši a jídlo. Jídlo bylo bez problémů, ale u kartuše jsem pocítil přísloví líná huba holé neštěstí. Procházel jsem kolem takových hal a míříl do města pro jídlo. Koukal jsem kde uvidím nějaký obchod, kde by kartuši mohli mít, ale nic. Tak jsem nakonec vešel do nějakého cykloobchodu a zeptal se prodavače, no a ten mě poslal zpět do těch hal, kolem nichž jsem na začátku šel. Uf. Ale kartuši jsem koupil. Pak už jsem se jen modlil aby stará kartuše opravdu brzy došla a já netáhnul tuhle zbytečně. (Spojler: stará kartuše mi vydržela až na snídani 22. dne). Pak stoupám po pěkné štěrkové cestě. Cestou potkávám Slovinku co jde taky GR11 ale "jen" do Andory a se spaním v Refugios. Po cestě dojdu až do osady Doria a přemýšlím, kde budu spát. Procházím územím na úpatí hor ve výšce pod 1400 metrů - lesy, příkré svahy, žádná pěkná místa. Opět zafunguje třetí kritérium pro hledání místa na spaní. V mapě najdu místo, kde je jakýsi boční hřeben, tam by se snad dalo. Na místě samém to vypadá trochu jinak než jsem měl představu, prodírám se asi 300 metrů hustými křovisky, nicméně nakonec dorazím na vrcholek malého návrší, kde je mezi křovisky jakž takž rovný plácek 2,5 x 1,5 metru, kde se dá jakž takž postavit stan. Ono by se dalo i pod vrcholkem, v sedle, ale je to spásaná louka. Na pastvině stan nestavím, nechci se probudit uprostřed stáda skotu či koní. Stan mám, následuje hygiena, vaření, jdu spát. Ušel jsem 34 km.

Fotka z 18. dne. Nevím proč jsem to fotil ani kde to je.

Den devatenáctý

Křovisky se proderu zpět na cestu, míjím Planoles a pokračuji k Refugi Corral Blanc. Uvnitř mě přivítá příjemný mladý pár s děckama, dám si pivko, nabíjím mobil, odpočívám, dostávám instrukce na cestu. Jsem tam sám. Pokračuji po silnici do sedla a pak po pěkné úboční cestě až do Nurie. To je jakýsi snad bývalý klášter, určitě to je jakési poutní místo, ale nyní je to čistě turistické středisko. Vede tam moderní zubačka, ale ne silnice. Lidí je tam hodně, ale zase ne davy, přesto se nezastavuji a pokračuji dál, pauzu si dávám až kousek za Nurií. Pěkná cesta jde až na konec údolí, kde se pak zvedne štěrková serpentina až na vrcholek. To je dost typická trasa: nejdřív široká štěrková cesta údolím, pak hlinitá pěšina údolím mezi loukami a skalisky a pak prudce stoupající serpentina do sedla. Není to tak vždy, ale často ano. Tady je rozdíl v tom, že cílem není sedlo, ale vrchol Pic de la Fossa del Gegant ve výšce 2800 m n.m. Vrcholek je pokryt kříži, nevím proč, ale jsou tam. Každopádně toto je nejvyšší bod trasy. Sníh tady není, jednak už je půlka června a druhak středomořské klima je teplejší než atlantské. Od vrcholu jde, světe div se, hřebenovka. Je to opravdu jedna z mála hřebenovek, takřka jediná na celé trase GR11 a není moc dlouhá. Suchou kamenitou a luční krajinou dojdu nakonec až k Refugi de Ulldeter (někdy psáno Ull de Ter - Ter je název potoku co teče kolem). Tam ovšem nedojdu a stavím si stan asi 200 metrů před ní. Ani nevím proč. Je docela pozdě a mě se tam nějak nechce. Od tohoto místa opouštím vysoké hory. Ne že by mne čekala jednoduchá cesta (ačkoli v této době si to asi myslím), ale prostě skončily skalnaté polohy a čekají mne již jen zalesněné, křovinaté a zatravněné polohy. Každopádně teď se umyju, vyperu, uvařím a jdu spát. Ušel jsem 30 km s převýšením 2240 nahoru a 1400 dolů. (Ještě jsem zapomněl, na tom posledním večerním úseku jsem potkával dost kamzíků, až 15-tihlavá stáda a ani nebyli tak plaší. A málem bych zapomněl na sysli, kteří jsou v Pyrenejích také často, přebíhají, větří a pískají. A jak teď zjišťuji nesjou to sysli ale svišti.)

Pic Inferior de la Vaca

Kamzík středozemní (Rupicapra pyrenaica)

Svišť horský, též svišť alpský (Marmota marmota)

Den dvacátý

Scházím údolím po cestě a po silnici do Setcases. Nijak se tam nezastavuji, pokračuji dokopce, míjím dvě skupiny výletníků a narážím na problém jménem krávy s telaty. Pohybují se po úboční vozové cestě zaseknuté do příkrého svahu. V rámci cesty se jim asi nevyhnu, jsou tam nějaké ploty, je to blbá situace. Jdu přímo navrch do příkrého svahu - uf, je to docela náročné, ale nakonec přijdu zpět na cestu aniž bych si vyloženě prodloužil trasu. Bez mapy a GPS v mobilu bych tohle nedal. Nahoře odpočívám. Pokračuji do Molló, kde si kupuji meruňky, nabírám vodu a na lavičce nacházím funkční zapalovač, fajn beru ho. Pokračuji kolem v řece se koupajících španělů a opět mírně stoupám, pak zas dolu prodíraje se houštím a po štěrkové cestě do Beget. Cestou mě oslovili jacísi farmáři, prý jestli nepotřebuji vodu. No nepotřeboval jsem, ale řek jsem že jo, chtěl jsem se chvilku bavit. Nejdřív jsem mluvil se starými španělsky, pak přišel mladý a bavili jsme se anglicky. Přišlo mi legrační, že mi dávali vodu ochutnat, musel jsem potvrdit, že je dobrá a pak mně nalili do lahví. Upozornili mě, že za Beget už není žádná voda, že je to suchá oblast. No řek jsem, že mám filtr a že si umím udělat vodu z kdejaké kalužiny, ale tu informaci jsem vzal v úvahu. Můj filtr vzbudil veliký zájem, vůbec to vypadalo, že tam poutníky vidí rádi, nicméně na oběd mne nepozvali (přiznám se, doufal jsem). Beget je starobylá osada, kde si turisti fotí kamenné domy. Nemyslím, že by byla hezčí než jiné Pyrenejské osady tohoto typu, ale možná je tento uveden v turistických průvodcích tučnějším písmem. Ale moc jich tam nebylo - těch turistů. Pokračuji, vařím si oběd a jdu dál. Měli pravdu, řeka vyznačená v mapě je suchá, jsou tam jen tůňky plné zelené vody, kterou fakt nedám. Když jsem začal stoupat do dalšího kopce tak jsem musel tu řeku přejít po takovém mostečku a v tom místě to trochu teklo. Nevypadalo to nijak vábně nicméně vodu jsem si přeci jen nabral. Nastoupal jsem posledních 400 metrů a čekalo mne nádherné překvapení. Refugi Talaixá byla uzavřená nicméně dole byl volně přístupný prostor pro přespání. A nádherný. Předsíňka s lavicemi a ložnička krytá závěsem proti hmyzu. Krása, krása, krása. Navíc před domem byl kohoutek s tekoucí vodou. Tekla sice čůrkem ale tekla. Vypral jsem všechno co bylo potřeba, ohřál jsem si vodu na umytí, uvařil jsem si. Nádhera. Jdu spát. Ušel jsem 45 km, nahoru jen 1400 zato dolů skoro 3000 m. No to se to šlape, když je to furt dolů, že?

Refugi de Talaixá

Den dvacátýprvní

Ráno jsem sešel k Refugi de Sant Aniol d'Aguja, což je taková komunitní záležitost, ale nezastavoval jsem se. Nyní je cesta již skoro na 100% ve stylu džungle. Úzké cesty se derou dovrchu nebo padají dolů a přitom se prodírají hustou zelení. Je potřeba sledovat náročnou kamenitou stezku, zeleň vlevo i vpravo a taky nahoře. Je to náročné. Když pak dojdu na vozovou štěrkovou cestu tak se jí držím jak klíště a jdu po ní i přesto, že značená cesta vede zkratkami. Samozřejmě dolů k chatě Refugi de Bassegoda jdu po cestě, protože silnice to fakt těžce obchází, ale za ní se na tu silnici zase napojuji a jdu po ní až do Albanyá. Cesta po prázdné silnici dolů mi vyhovuje, nesmí toho být moc, ale jako odpočinek po náročném terénu je to opravdu fajn. Nohy jdou tak nějak samy. Před Albanyá je "koupací řeka", je tam hodně lidí, pokračuji dál. V Albanyá jsem si trochu nakoupil, jen aktuální oběd, který jsem si uvařil hned za vesnicí (párky neměli, prodali mi klobásu ze zcela syrového masa, tak jsem ji vymačkal do hrnce a měl jsem smažené mleté maso). Pak jsem po rozmanitých cestách došel až k jakési výletní hospodě Moli d'en Robert. Cestou jsem potkal poláka (Andreas se jmenoval?), který jde celou GR11. Překvapilo mne, že hospoda fungovala. Daleko od všeho, řeka, bazének, lidi. Dal jsem si dvě pivka a šel hledat místo na spaní. Šel jsem trochu mimo cestu a doufal, že najdu pěkné místo u řeky. Chtělo to trochu prodírání křovinami, ale místo jsem našel. Koupačka, jídlo, spaní, krása. Ušel jsem 39 km.

Bivak u Riu d'Arnera poblíž Moli d'en Robert. Řeka vypadá hnědě, ale to je jen zdání, voda je na pití.

Den dvacátýdruhý

Vstávám, balím, probiju se zpět na cestu a vyrážím do Macanet de Cabrenys. Jsem tam moc brzo, všechno je zavřené, potraviny jsem ani nenašel, divné místo. Potkávám katalánku jdoucí kus GR11, ale moc si nepovídáme. Pokračuji hájem korkových dubů, všechny mají ořezanou kůru, evidentně to tady pravidelně sklízí. Terén je taková vrchovina, nahoru dolů, malé kopečky se střídají s malými údolími, cesta je klikatá. Přes obec la Vajol a velký kus za ní jdu po asfaltce, pak přejdu na vozovou cestu po níž dojdu až do la Jonquera. Když jsem se na cestu připravoval tak jsem si všimnul, že v tomto městě je strašně moc benzínek a chtěl jsem najít, zda to není místo s největším počtem benzínek na jednoho obyvatele, ale našel jsem informaci, že je to místo s největším počtem prostitutek na světě. Tak jo, taky dobře. Místo je to docela děsivé, takové španělské Hatě, nebo jakékoli jiné místo poblíž velkého hraničního přechodu. Nicméně supermarket je veliký a dobře zásobený a levný (vlastně největší obchod na mé cestě). Nakupuji a pokračuji do suchého vrchu. Suchá krajina je tady již cítit, takže o vodě docela dost přemýšlím, nicméně stále se mi moc nechce ji tahat do kopců. Je taky dost teplo. Krásné odpočinkové místo jsem našel u Sant Miquel de Solans, stůl, lavička, kohoutek s vodou, nádhera. Vařím, jím, piju, plním všechny nádoby, vyrážím hledat nocleh. To nacházím přímo v sedle. Ostatně měl jsem to vytipované, v sedle se většinou dá najít rovinka. Snad nepřijdou krávy. Ty nepřišly ale ráno kolem páté tam přijelo auto z něhož vystoupili nějací lidé, povídali, svítili baterkou a komentovali přítomnost stanu. Čekal jsem, kdy se ozve dávka ze samopalu, ale nic. Odjeli. Ale to už je vlastně další den. Jo a ušel jsem 34 km

 

Korkové duby

Coll de l'Auleda, 700 m n.m.

Den dvacátýtřetí

Tuším, že bych dnes mohl dojít do Portbou. No uvidíme. Cesta nezačíná moc dobře. Opustil jsem GR11 a přešel jsem na PR-C 71 La Jonquera - Portbou, značení je žlutý pruh - jako všechny cesty, které nejsou GR (značené červenobílým pruhem). Cesta je mnohem méně prošláplá, orientace není jednoduchá. Nevíc je potřeba se místy prodírat šíleným trním, jehož podstatnou část tvoří růže a ostružiny - není to jednoduché. Když pak dojdu na vrcholek s borovicemi, kouskem skály a loukou (bez krav) tak si úplně lebedím. Vařím si snídani, jdu dál. Následující cesta je čistokrevná hřebenovka v podstatě až k moři. Není to součást GR11 takže, předchozí hláška o jediné hřebenovce za Nurií nebyla nepravdivá. Byla by to nádherná trasa nebýt dobytka. Ten byl všude, neustále bylo potřeba jej vnímat, obcházet, respektovat jeho prostor. Navíc tam nebyla voda. Ta už mi docházela, takže to nebylo úplně nepodstatné. Asi 15 km před Portbou byla Cabana, kde měl být pramen. Byl ale suchý. Uf. Sežral jsem čokoládu a doufal, že mě donese až do cíle. Čekalo mě několik výstupů. Přestože je to hřebenovka, tak ty vrcholky je potřeba buď zdolat nebo obejít. Po pár překonaných vrcholech jsem se rozhodnul jeden obejít (po značené cestě) a to byla velká chyba. To prodírání ostružiním po téměř neznatelné úboční cestě jsem si klidně mohl odpustit - byl jsem dodřený jak dosud nikdy. Nicméně dobelhal jsem se až nad Portbou, kde jsem lehce pozměnil plán a šel jsem nejdřív do městečka nabrat si vodu a pak teprve hledat spaní. Už bylo dost pozdě. Bylo zataženo, měla přijít bouřka a v noci fakt přišla. Poslední noc se vůbec nevyvedla. Po neúspšném pokusu spát na pláži (jediné rovné místo široko daleko), kdy na mne z jedné strany dorážel vzdouvající se příliv a z druhé strany drolící se skála (štěrk bubnoval na plachtu stanu) jsem se sbalil a stan postavil znovu nahoře na útesu na úplně špatném místě, kde se stan celý ani nevešel (asi čtvrtina podlahy byla na kamenech, bokem byl stan na velkém kameni), kolem bylo trnité šáší, zkrátka všechno špatně. Do toho přišla bouřka. Vítr rval stan tak že jsem musel špatně uchycené tropiko celou dobu držet, samozřejmě dovnitř pršelo, dva zadní kolíky vypadly. Hrůza. No nicméně přežil jsem a vlastně se nic nestalo. Ráno bylo vše tak jak má být. 23. den jsem ušel 36 km, nastoupal 1700 m a klesal 2400 m.

Tady ještě nevím co mě čeká v noci.

 

U moře

Další den jsem šel do sousední dědiny Colera do kempu Sant Miquel. Byl to takový luxusní kemp s cenou 20 E za noc, nicméně tam měli volno jen na jednu noc, pak že jsou plní. Tak jsem si tam den odpočinul, doplnil co jsem pořeboval a další den se přesunul do Francie do Cerbere, kde je obyčejný kemp za 38 E na čtyři noci. Bylo tam trochu jako na větrné hůrce, ale stan držel hezky, tak to nevadilo. Chodil jsem na malou plážičku, kde byl špatný pozemní přístup, takže jsme tam byl z 90% sám, občas tam někdo připlul na kanoi, občas někdo přišel, ale málo. Byl jsem celý den na pláži, vařil jsem si tam a válel se, čímž jsem ukončil mou pyrenejskou cestu.