Pouť z Podolí do Podolí

Zimní Pouť z Podolí do Podolí

trasa je zde: https://mapy.cz/s/hucudefuso

Popis zde časem možná bude, zatím jen konstatování, že to byla jedna z nejhezčích putí. Pouť dlouhá málo přes 60 km, několik nádherných údolí, zmrzlá pevná zem, slunce, modroha, teplo, dvě přespání ve stanu.

Vyšel jsem z Podolí trochu hekticky. Do deště po uspěchaném dni. Později jsem zjistil, že jsem i cosi zapomněl, zkrátka byl to takový úprk. Bylo něco po sedmé, lehký déšť, tma pod mraky prozářenými měsícem. Jdu po asfaltkách protože cesty kolem pole jsou určitě totálně zablácený, kolem Raka se šinu nahoru, zastavuji u studánky, kde si poměrně plánovaně nabírám vodu. Říkal jsem si, že si ten kopec od Raka vyšlápnu ještě s o něco lehčím batohem. Ostatně mám docela lehkej batoh a časem bude ještě lehčí až spořádám jídlo. Vzal jsem si lehký třísezónní spacák, lehkou nafukovací karimatku, která taky není zrovna na zimu, tohle obojí by v zimní variantě nahodilo kilo navíc. Ani s oblečením jsem to nepřehnal. Mám jen péřovku, náhradní ponožky a nově beru zateplený gatě s armi-výprodeje (https://www.vojenskyprodej.cz/vlozka-85-aratex-tepla-vlozka-pod-kalhoty-original-army-csla, dostal jsem je od ježíška, ale mrknite na ty ceny, to je radost koupit, a musím říct, že jsou bezvadný, lehký, teplý a přiměřeně příjemný na těle - ještě je musím zvážit). No ale to předbíhám. Nabírám si vodu a valim k Horákovské myslivně, pak dál po asfaltce k Mokerské myslivně a až na Poslední. V tu dobu už krásně svítí měsíc, takže i poslední úsek cesty lesem po pěšině zvládám bez čelovky. Musim ještě podotknout, že s tím úprkem suvisí i to, že jsem při odchodu z domu nevěděl přesně kam jdu. Chtěl jsem jít původně směrem Bílovice a pak nějak pokračovat jakoby k Adamovu, ale jak jsem vyšel a byla tma a pršelo, tak jsem prostě věděl že nechci jít do neznámého terénu, že to prostě nepotřebuju, tak mě nohy poměrně samovolně navedly na cestu a na místo, kde už to výborně znám. 

A tak bivakuji na Poslední skále Moravského krasu. Stan stavím s čelovkou, i když měsíc svítí až neuvěřitelně, přeci jen to světýlko navíc pomůže k rychlosti stavby. Nafukuji novou karimatku Puinquin (myslim), je dost podobné té Yate, uvidíme. Ovšem později  hodnotím, že je stejná jako Yate, to znamená jaž takž. Navlíkám zateplený gatě a uvědomuji si že jsem zapoměl pořádný spací ponožky. Naštěstí ve spacáku zůstaly aspoň ty pletený od Katky, ale ty jsou takové jarně podzimní. Nahoře jsem oblečený skoro tak jak jsem přišel. Zalízám do spacáku s komfortem asi -1°C a snažím se usnout, nic moc. Nejdřív je mi sice teplo, ale nějak se prostě nedaří a později zase začínám docela mrznout - zejména šlapky. Tu noc jsem spíše protrpěl - ale co už. 

Ráno se probírám až kolem osmé. Mezi šestou a osmou jsem spal asi nejlépe. Slunce už se pomalinku dere nad obzor, rychle balím, kosa na ruce, spěchám abych se zahřál. Házím batoh na záda, poslední pohled zpátky, nikde nic, místo je čistý, odcházím.

Večer jsem se trochu díval na trasu. Měl bych seběhnout na Kaprál, pak vystoupat na Hádecký hřeben a nějak se dostat mezi Řícmanice a Kanice a dál už moc nevím :-). No tak jsem šel. Nejdříve cestou necestou ke Kaprálovu mlýnu. To bylo nejrychlejší, po cestách bych hrozně obcházel ten skalnatý ostroh. Od mlýna už jsem sledoval trasu v mobilu a celkem jistě jsem šel na takovou silničku, co se line po úbočí hřebene až nakonec klesne k Řícmanicím a Kanicím. Moc pěkná cesta. Asi jsem tam nikdy nešel, ale je to taková vyloženě procházková cesta, bez turistické značky. Měl jsem děsnou žízeň a chuť na kafe, těšil jsem se, že se někde na chvilku usadím. Vedle cesty se vylíhnulo takový místečko, na sluníčku, na rovince, tak jsem tam vyběh' a ... to místo mě přivolalo - nádhera. Usadil jsem se, uvařil kafe z vody ze studánky, nasypal cukr a zajíce a super - skoro litr jsem ho vypil. Ovšem zjišťuji, že jsem zapomněl do jídlové taštičky doplnit cukr a bujóny. Hm, další body pro Adamov, asi ho neobejdu. Pokračuji dolů a pak jsem prolezl křoviskem, přešel přes lavku a je tu silnice do Kanic. (jo a ještě jsem cestou dolů sežral tabulku čokolády)

V Kanicích jsem musel trochu zariskovat a sice vejít otevřenou bránou do jakéhosi oploceného areálu a doufat že někde na druhé straně bude podobně otevřená brána. No bylo to o fous. Už jsem docházel do slepého konce uzavřeného zamčenou bránou, když jsem si kousek dál všimnul branky, která šla otevřít. Heuréka, už jsem se viděl jak přelézám plot. Pak cesta pěkým údolím vzhůru. To už si zase užívám. Ten les mě prostě vždycky pohltí, je to jakoby mě vcucnul. Dojdu na jakousi cestu, mám trochu potíž s orientací, ale nakonec si s mobilem ujasním situaci a mířím skoro přímo do Adamova. Tím budu muset projít, ten prostě nejde obejít, s tím jsem se musel chvilku smiřovat. Ale cesta je ještě přede mnou a ta je prostě suprová. Dokud jdu po takové lesní asfaltce tak se bavím tím, že zkouším zpívat hrdelní zpěvy. Někdy je to i docela hlasité :-), jeleni k tomu dělají druhý hlasy a srnci štěkaj do taktu :-). Ne, naštěstí tam nikdo nebyl. Procházím školním lesním podnikem. Je to poznat, místy je to úplný anglický park. Pak jdu docela pěkným údolím, koukám po houbách, ale nikde nic. K jednomu pařezu jsem dokonce sešel z cesty, ale byly to choroše. Ostatně těch je dost, ale fakt jen ty tvrdý víceletý. Taky samozřejmě všude hledám babu čagu. Každou břízku obhlídnu :-)

A je tu železniční koridor a s ním řeka. Asi by to mělo být obráceně, ale ta železnice je holt výraznější, dost se prosazuje, zejména hlukem. Tady se ty vlaky míhají jeden za druhým. Přecházím řeku a funím do děsnýho krpálu protějšího břehu, naštěstí jen krátký kousek. A je tu nádherná cesta po úbočí. Fakt hezká tak, že jsem si Adamov malinko oblíbil - až tak mě ta cesta potěšila. Adamovem jsem se prosmýknul se zastávkou v Albertu - zapomenutý cukr a bujón, k tomu tři rohlíky a nakrájená slanina jen tak do ruky - je už 12 hodin. Mám trochu pocit, že bych měl trochu jít abych vůbec v neděli došel za světla, ale nevím moc kolik mám za sebou a kolik před sebou. Tak to do sebe tlačím za chůze podél Svitavy, možná až příliš násilně, pak mě to trochu tlačí v břiše. Ta cesta ostatně není nic moc. Asfalt, takovej rovnej hladkej, trochu nuda. Když projdu tunelem na druhou stranu koridoru tak mě napadne, že bych asi stopoval kdyby tady něco jelo - ona je to cyklestezka a moc se tam asi ani s autem nesmí, ale prostě mi tahle myšlenka vstoupila do hlavy. No a šup a jede traktor a já mávnu a on zastaví. Tak takhle se čaruje? Bodrej chlapík, ale mladej, a že prej "Přesně na tomhle místě" - křičí mi do ucha - "jsem loni zastavil dvěma zmoklejm stopařům, přesně tady!" A směje se tomu jak blázen. Vypadal jak rus - jak bubeník z Atava Jo. Nádhera. Vyhodí mě na křižovatce se silnicí do Blanska. Silnici překračuji, po kládě překonávám potok Šebrovka (vedle byl krásný brod, ale ta kláda vypadala sušší) a vydávám se zase do kopce bez jasné cesty.

Tentokrát je hledání cesty torchu zapeklitější. Chytnu se nějaké dobře vyšlapané pešiny, jenže ta poměrně brzy končí v takovém houští kam myslivci sypou krmení pro zvěř. Naproti přes strouhu - asi 15 metrů - je samozřejmě posed - jak podlé. Ovšem to bych nesměl být já abych se vracel. Du dál do houští. Po chvilce už se fakt těžce prodírám starým ostružiním, hledím na svou docela drahou bundu a jsem takový lehce nasraný. A to si v té době ještě myslim že až z toho trní vylezu že to bude dobré. Jenže pak mě čeká takový krpál, že musím hledat šikmé zvířecí pěšinky abych se na tom svahu vůbec udržel, využívat všechno čeho se dá chytnout a kdykoliv očekávat sklouznutí, takže se nesmí stát příliš dlouho na jedné noze. Zkrátka mazec. Do toho volá na mobil Pája, což je dobře, zastavuji se, klábosím, odpočívám. Řešíme čagu, takové já mám kamarády. Pak už to nějak jde a sem nahoře. Balíky sena, sluníčko, přestávka. Lok myslivca, pokouření, pár loků vody, svět je nádhernej.

Teď se orientuji na Hořice, dál úplně nevím, ale nevadí. Cesta mě navede na lesní asfaltku bez turistické značky - úžasně krásný údolí Hořického potoka. Pak silnice odbočuje do bočního údolí a to hlavní údolí je označeno cedulí - Bezzásahové území - vstup jen na vlastní nebezpečí - no jasně že tudy půjdu. Je to taková ta prastará cesta, úzká kamenitá na kamené zídce končící v bystřině. Občas kemené zídky mostku, ale most už není. Všechno je celé zamechované, celé zelené. A ta cesta je vlastně sotva znatelná, občas je potřeba přelézt nějaký strom, občas přeskákat po kamenech. Kolem jsou docela mohutné stromy, celé je to majestátní. Opravdu nádherný údolí. Pak se cesta jakoby stáčela po svahu do protisměru, tak jsem ji následoval a dovedla mne skutečně tam kam jsem potřeboval. Nakonec jsem došel lesem až na zelenou turistickou zančku, která mě o něco příměji povede dál.

Z Hořic jsem viděl jedinou budovu a sice penzion kam jsem kdysi vezl Katku na pletací víkend, tak jsem to vyfotil a poslal. Tak se to dělá, ne?

Od Hořic směřuju na Černou Horu, ale z té cesty bych měl uhnout víc na západ. Tam už však jakýkoliv místopisný názvy ztrácím. Tam jsem v životě nebyl (když pominu silniční objížďku z Černý Hory kvůli opravě nějakého mostu tak sedm let nazpět). Proto mám jisté obavy. Je něco po druhé a já už hledám místo kde si naberu vodu a přemýšlím kde zalehnu. Nácházím nádhernou Hančinu studánku - malinko nedomyšlenej přístup ale voda vypadá pěkně a teče. Pak pokračuji po cyklestezce a odbočuji do takového hezkýho mladýho lesa, kterej mě úplně učaruje. Je sice něco po třetí, ale já se nějak nemíním vzdát toho krásnýho mechu a rovinky a měkého jehličí. Několik plácků na výběr, jedno hezčí než druhý. Dokonce jsem jedno trochu vyčistil a pak jsem našel ještě jedno lepší a už i čisté od šišek a klacíků, takže paráda. Stavím stan, vařím, krása. Dojídám a je po páté a skoro tma. Myslím, že jsem to měl načasované dobře. Vaření a jídlo mi trvá určitě 40 min. Rozbalení stanu a nachystat celý to spaní uvnitř to je určitě víc než půlhodina. Takže pokud to chci absolvovat za světla, pak to holt musím zapíchnout dřív. Ale obrovskou roli v tomto hrálo to místo. Celkem od zastavení po zalezení do stanu to bylo asi 2 hodiny - tohle jsem vlastně nikdy moc neměřil. Vím že raní sbalení trvá minimálně 30 minut, ale to večerní usalašení mám změřeno poprvé.

Ráno vstávám později než jsem původně chtěl, ale to dělá ta zima a tma - nechce se mi řešit zimu a tmu zároveň, stačí ta zima. No ale není to tak hrozné. Asi v 7:15 lezu ze spacáku a v 7:45 odcházím. Poslední pohled na místo, nikde nic, čisto, jdu. Je docela teplo, zem v lese není úplně zmrzlá, ale mimo les ano, což je spíš fajn.

Bežím dolů k silnici 43 (nebo jak se jmenuje ta spojka Brno-Svitavy), přecházím a valím do kopce. Jsem stále ve stínu, ale vidím že se blížím ke slunci a slunce se blíží ke mně. Jdeme si naproti a za chvíli se potkáváme. Je to krásný. Svlékám si nějaké vrstvy. Mám na sobě teď dvě merino trika a rozepnutou mikinu, na nohách spodky a tenké gatě. Teplotu vzduchu hádám někde kolem nuly ale na slunci to hezky hřeje. Pak odbočuji z asfaltové cyklostezky na další cestu údolím. Na začátku zastavuji a na slunku si vařim kafe. To je super, takhle po pěti kilometrech, kdy je člověk už trochu rozehřátý a slunce už je výš - mnohem lepší než to klohnit zmrzlej hned u stanu. Sbíhám dost odlesněným údolím k jakémusi rekreačnímu středisku. Předtím už trochu pociťuji, že budu potřebovat někde začupnout, ale ještě to "není na spadnutí". Přeci jen někde vysedávat se staženýma gatěma se mi moc nechce, takže vždy čekám na poslední chvíli. To se mi teď ale vymstilo. Ta poslední chvíle přišla nějak dost náhle a zrovna v tom rekrecentru. Kurňa. Jdu trochu podivnou kroutivou chůzí a modlim se abych přišel k nějakému jakž takž skrytému místu. Nakonec to fakt nevydžím a zašiju se do stráně hned vedle sinice. Aáááh - bylo to na poslední chvíli :-) Naštěstí nikde nikdo, takže pořádně zahrabat - vždycky tam ještě nvršim hromadu klacků aby to každý raději obešel, kdyby se tam náhodou vydal. Prostě moje návštěva toho místa je zcela skrytá.

Jdu dalším širokým údolím potoka Býkovka. Cesta je skoro rovná, neznatelně stoupavá, pěkná. Sice cyklostezka, ale travnatá. Kolem se střídají lesy a holiny, docela fajn. Za Býkovicema pokračuji údolím už po vyježděné blátivé cestě, naštěstí zcela zamrzlé, jinak by byla asi docela náročná. Ale krajina okolo je v každém případě krásná. Trochu zvažuji různé varianty cesty a nakonec se rozhoduji odbočit přes teď už malý potok Býkovka a jít lesem do kopce směr Kozárov. Rozhodnutí je to skvělé, neboť se ukáže opět krásný starý les plný obrovských buků a smrků a zelených mechů. Nádherný tajemný les. Slunko občas prosvitne a rozzáří tu zimní zeleň. Nahoře nacházím štěrkovou cestu, která mne má dovést až k silnici na Kozárov. Obsahuje docela dost zamrzlých poloh, které musím trochu opatrněji přecházet nebo obcházet. Vzpomínám na nesmeky, které jsem frajersky nechal doma načež to fakt nevyberu a padám. Au au. Sedřená dlaň a loket, rozcházím to a rozdýchávám, teče krev. Zastavuji, jednou rukou se snažím vyštrachat lékárničku, zamazávám si gatě od krve, kurňa. Zjišťuji že jsem si do lékárničky zapomněl doplnit spotřebované náplasti, zbyla jediná uzounká, do prdele. Tak ji lepím na loket, tam je to malinký a na levou dlaň používám normální obvaz. Taky to funguje, ačkoli je to lehce nepřiměřené rozsahu zranění, no co už. Dám si ločíka myslivce, hezky zahřeje a rozveselí a tak opět vesel vyrážím objevovat nová místa :-) 

Mířím do Kozárova a je tak vymetená obloha a takový rozhled, že mi to nedá a odbočím na rozhlednu, z níž by měl být rozhled snad 360° po celém širém kraji. Hm, rozhledna je zavřená, stromy stíní, takže rozhled se sice koná, ale jen v daleko menším úhlu. Procházím dědinou a jdu po polní asfaltce. Je tak teplo že si svlíkám i poslední mikinu a do půli těla odhalen s batohem na zádech jdu teď už jihozápadně přímo do Slunka. Jsem tak nadšen, že přecházím odbočku a na původní cestu se napojuji trochu zacházkou, ale to nevadí. U lesa se zase oblíkám, přeci jen ve stínu ta teplota rychle klesne, ale mám jen mikinu na holém těle, je to akorát. Kousek dál v lese je nějaké kempové místo u malého rybníčku. Les je starý, vysoké stromy, čistá zem, potok, úplný park. Lavice, stoly, jakýsi přístřešek. Je tu tak hezky že se zastavuji že si uvařim oběd. Nemám sice moc hlad, ale přede mnou je ještě asi 12 km, tak s plným břichem se třeba půjde lépe. Je asi po jedné, vařim si maso a bulgur - klasika, kterou mám dost nacvičenou. Pak ještě vařím kafe z vody z potoka a nesu ho teplé ve flašce. Koupil jsem si širokohrdlou turistickou láhev s odolností 90°C speciálně pro tento účel. Kafe popíjím cestou. Jsou asi dvě hodiny a já už zase valím dalším údolím - opravdu krásným. Vím že se trochu opakuji, ale tohle je fakt nádherný, celé takové kempovací, vidím tu spoustu míst, kde bych se rád utábořil, kdyby na to byl ten správný čas. Je to údolí Kozárovského potoka.

Pak sejdu na silnici a valim dolů do Lomnice. Tu musím projít, ale nevadí. Zpětně vidím nějaké možnosti jak se jí vyhnout, ale předem mě to prostě nenapadlo. Jsem už trochu unavený, když stoupám do slušnýho kopce podél křížové cesty do obce Veselí. Řikám si, že ten ježiš moh umřít trochu jednodušeji a těch zastavení nemuselo být tolik, kopec by byl menší. Ale i za Veselím zůstávám veselý a klesám do údolí Svratky, do Podolí. Cesta je prudká a kamenitá, musím dávat hodně pozor a soustředit se, volné kameny pod listím jsou trošku zrádné, ale za chvilku jsem dole, průchod dědinou, vlaková zastávka, jsem v cíli. Na zastávce je klavír tak si tam něco břinknu, sednu si na peróně na karimatku a dívám se na modrou oblohu se sedmi letadly. Vlak jede za půl hodiny v 16:14. Nádhera. Letadla odletěla, obloha je čistá. Dal bych si nějakou mňamku, ale už nic nemám, nevadí.